Varování
Doporučujeme konání akcí předem ověřit přímo u pořadatele.

Mamííí, já chci ZPÁTKY do školy! Děti v karanténách zůstávají i několik týdnů. Kvalita učení se zhoršuje. Sociální kontakt dětem nikdo nenahradí.

 

Jste rodič a pro své dítě chcete to nejlepší. Největší dopad má pendemie na ty nejzranitelnější školáčky, kteří ještě nemají své návyky. První, druhá třída. Tyto malé děti se od první třídy učí „zařadit se“. Spolupracovat v kolektivu. Číst, psát a počítat. Rozšiřují si své první obzory, které je mají naučit zodpovědnosti. Pracující rodiče si mnohdy sáhnou na své psychické, ale i fyzické dno.

Učitelská ruleta. Kdo půjde do školy a kdo zůstane doma?

„Mám doma jedno détě. Když začala pandemie, syn zrovna chodil do předškolní třídy. Ale brzy jsme zůstali doma. Do školy mohlo chodit pouze patnáct „vybraných“ dětí. Jakým způsobem se vybíralo, kdo půjde do školy a kdo zůstane doma, k tomu se mi už snad ani nechce vracet. Jako malý živnostník s možností pracovat z domu, v tom paní učitelka měla jasno. Uzávěry, roušky, omezený pohyb venku. Začal koloběh, který ještě stále neskončil.“ říká maminka Hanka, která nám dovolila nahlédnout do svého soukromí.

Vypadávání signálu syna stresovalo i při mé asistenci. Celý den jsem z práce neudělala vůbec nic, učili jsme se

„První třídou jsme procházeli jakštakš. Roušky, odevzdávání dětí před školou po skupinách, desinfekce na každém rohu. Učení v rouškách a nakonec distanční výuka. Synův pláč, když selhalo spojení a on nevěděl, kde skupinka právě je. Někdy se nám do skupinky nepodařilo ani připojit, protože tam byly přihlášení jiné děti, které se neodpojily. Chaos zmatek. Vystresované dítě, navzdory utěšování, že vše bude v pořádku a nic se neděje, pláč jen tak nezastavilo. Po výuce následovalo spoustu úkolů. Často se mi stávalo, že jsme končili okolo půl šesté večer. Naskenovala jsem úkoly, přetáhla do PC, odeslala paní učitelce a padla psychickým vyčerpáním. Když jsem pohlédla na svůj pracovní stůl, kde mně čekala práce, měla jsem oči plné slz. Moje práce pak pokračovala mnohdy do půlnoci a ráno vše začalo nanovo. Syn, který je jazykově nadaný, si vyžádal o mnoho více hodin navíc. Přesto už je tam, kde mu sama nestačím a potřebuje zkušené pedagogy.“ říká smutně paní Hanka. 

  • Dnes je tento chlapec už v druhé třídě. Pandemie pokračuje. Karantén má tato pracující rodina za sebou už několik a stav stále pokračuje. Jako tříčlenná rodina zůstali v karanténě i více jak měsíc a půl. A teď si představte, když je domácnost početnější!

 

Dopad pandemie na nejmenší školáčky

Dopad na takto malé děti a pracující rodiče je mnohdy nepopsatelný. Ani 80% náhrada ušlého zisku takovou ztrátu nepokryje. Mnozí živnostníci navíc nedostali nic, kromě první podpory. Pokud máte více živností, které nebyly jmenované vládou, pak jste prostě pro stát smolaři. Naše maminka je grafička a fotografka. Fotografovat nebylo koho, ateliér byl zavřený a lidé neměli náladu se fotit. Svatby se rušily. Webdesign byl jako jediný možný výdělek, na úkor spánku. Lidé v časovém presu, všichni chtěli být online a grafik, webdesignér tlačený cenově na hranici mezi ziskem a poplatky za grafické programy, i povinné sociální a zdravotní polatky. Mnohdy tentí „čistý zisk“ pokryl jen to nejnutnější.

„Nedovedu si představit, že bych byla samoživitelka,“ pokračuje maminka Hanka. "Možná, že bych dostala sociální dávky, ale za jak dlouho. Bez peněz zůstat nemůžu. Rodinu už nemám. Měla jsem starší rodiče a zemřeli mi brzy. Takže bych asi brzy klepala na dveře sousedů a prosila alespoň o chleba. Manžel odjížděl do práce, vracel se v podvečer a někdy až druhý den a tak vše zůstalo jenom na mně. Hrozné vzpomínky na časy ne zase tak minulé.“

Jak hluboké může být psychické dno, asi není třeba psát. Každý máme své vlastní hranice, kam až můžeme padnout. Jak se ale dostat zpátky nahoru, když konec pandemie je v nedohlednu. Ode dna se prý odráží nejlépe, ale když se to opakuje pořád dokola, začnou vám docházet síly.  A naše maminka Hanka je opět v izolaci. Tentokráte se setkali s kritickým kontaktem. A ani nevědí s kým. Do karantény tak nastoupila opět celá rodina a syn „opět“ zameškává školu.

  •  „Můžete se se svým dítětem doma učit jak chete, ale pedagoga, který má respekt a zkušenosti, domácí výuka nikdy nenahradí.“

„Když se podívám na dnešní druháčky, kde jsou, jak fungují ve třídě, jak chápou školu jako zařízení, je mi malinko smutno. Ne, že bych viděla, že by děti zlobily, jsou to přece děti, ale právě to je ono.... Vidím, že jsou to pořád ještě děti. Chybí jim kroužky a volný pohyb. Jejich součástí se stalo nařízení: „Musíte si zakrývat ústa a udržovat co nejmenší sociální kontakt!“. "Kam až povede tato sociální distance a hodiny zameškaných vyučování, si ani neumím představit. Vidím na dětech ve škole, u spolužáků i kamarádů našeho syna, ty neskutečné mezery, které nemají šanci dohnat ani při doučování,“ pokračuje maminka Hanka.

  • Kolik takových rodin bojuje v České republice, asi nespočítáme tady u stolu. Děti, které mají ideální věk, aby pochytaly návyky k učení a zodpovědnosti jsou stále ještě dětmi, které si chtějí více hrát než vzdělávat a učení berou jako nutné zlo, které jim v životě dělá spíše výkyvy, než stabilní rutinu.

„Mám hodného syna, se kterým nemáme problémy, ale i tak. A to, co vidím na synových spolužácích, jak jsou ještě dětmi, mi nedává moc nadějí, že by se situace měla někdy ještě změnit. Synova mentalita je jinde a obávám se, že i když by se chtěl učit, ostatní děti mohou být brzdou, které se musejí učitelé přizpůsobit. To se nedá nic dělat. Modlím se za den, kdy si celý svět oddechne a pandemie bude minulostí.“ říká maminka Hanka a já vidím, že už začínám být navíc, kdo sedí u jejich rodinného stolu.

Dopila jsem čaj a vypravila se zpátky do kanceláře, abych přepsala tento „jeden'' příběh. Kolik je ale takových rodičů ve stejné situaci, a jak to bude s dětmi v dalších letech, je momentálně ve hvězdách. Co je čeká? Budou součástí změny školství? Přizpůsobí se jim „nový systém učení“?

Já jim upřímně přeji, aby tyto děti byly jiné. Jiné ve všem. Třeba budou novou generací, která prochzí velmi těžkou zkouškou. Aby byli noví a možná i lepší. Generací, která bude myslet více na planetu než na spotřební zboží.

(Text a foto: Iveta Mauci, redakce PROGRAM)

Příbuzné články