Žena, máma, strážnice

Dnes jsem pozvala na pokec u dobré kávičky kamarádku Hanku, která mě překvapila tím, že roky, které se potkáváme v businessu (pracovala jako úspěšná obchodní managerka), vyměnila za práci strážnice u Městské policie Ostrava. Velmi mě to překvapilo a zajímalo mě, co jí k tomu vedlo. Obě jsme mámy, a tedy když už je ta strážnice, zajímalo mě, co nového zažila a zjistila, co by bylo fajn třeba předat dětem, aby jejich pohyb po městě byl bezpečnější. Jak se jí pracuje v této době nebo jaké to je fungovat v převážně mužském kolektivu? Měla jsem spoustu otázek, a co mi na ně Hanka odpověděla?

Kde se zrodila myšlenka seknout s obchodem/businessem a dát se k policii? Co tě k tomu vedlo?

Nevyhovoval už mi ten životní styl, neustále se honit, ten stres, tlak, práce u počítače, ze které mě bolela hlava a oči. Chyběl mi pohyb. Děti mi rostly, osamostatňovaly se a více se samy začaly pohybovat po městě a mě začala zajímat problematika jejich bezpečnosti, jak jim mohu pomoci nebezpečí odhadnout, vyhodnotit nebo jim pomoci s tím, jak mu předcházet. S věkem jsem měla pocit, že od práce chci víc než jen donést domu výplatu, a hledala jsem způsob, jak být užitečná, jak můžu pomoci např. dětem nebo seniorům.

Co tě na práci baví?

Baví mě na tom to, že můžu pomáhat. Ne samozřejmě ve všech situacích, ale relativně často mám v terénu tuto příležitost. Ať už je to senior, který má na ulici zdravotní potíže, nebo ztracené dítě či zatoulaný pes. Tento týden jsme zrovna projížděli autem a viděli ležet pána na přechodu, vypadalo to, že ho někdo srazil, ale nestalo se tak. Pánovi se udělalo slabo a přímo na přechodu omdlel. Tak jsme mu poskytli první pomoc a zavolali záchranku. Samozřejmě k naší práci patří i činnosti kontrolního charakteru jako je měření rychlosti, kontrola přestupků, což příliš populární není, ale beru to jako součást své práce, ale když můžu někomu skutečně pomoci, tak to mě na té práci prostě baví ze všeho nejvíc, to byl i ten důvod, proč jsem to šla dělat.

Jaké situace v práci je pro tebe méně příjemné zvládnout?

Ty nejméně příjemné situace jsou ty, kdy je ohrožen něčí život, ať je to veřejnost nebo jde o ohrožení mě nebo mého parťáka. Tam, kde se situace vyhrotí a dojde k fyzickému střetu. Osobně jsem se setkala s opilým člověkem, který z papírové tašky vytáhl chladnou zbraň – velký nůž. On ho nevytáhl na nás, ale při vytahování dalšího piva z tašky, a v tu chvíli jde o velmi rychlý odhad té situace a postupu jejího řešení, protože když jste ve veřejném prostoru plném lidí, tak předem u takového člověka nevíte, zda tu zbraň použije proti nám, druhým lidem nebo sám sobě. Jsou situace, kdy je ten člověk např. nevyléčitelně nemocný a je mu opravdu jedno, co komu udělá nebo jestli někoho kontaktem nakazí. Prioritou je ochránit zdraví a bezpečí sebe, svého parťáka i veškeré přítomné veřejnosti. Jsme na tyto situace školeni a trénovaní, jak situaci vyhodnotit a řešit. Co je na takové situaci nejdůležitější, je rychlost odhadu vývoje situace a sehranosti s parťákem, kdy je třeba, aby tým postupoval jednotně.

Jak vypadá tvůj pracovní den?

Můj pracovní den většinou vypadá tak, že ráno přijdu, nafasuji si vybavení potřebné k výkonu povolání a jdeme s parťákem do přiděleného úseku dané lokality. Některé hlídky autem, jiné pěšky, zpravidla ve dvou. Je přesně rozplánováno po hodinách, kde se v jakou dobu máme pohybovat a dohlížet v dané lokalitě na problematiku veřejného pořádku. V případě potřeby pomáháme řešit dopravní situaci. Pro mě osobně je to většinu času moci být venku fajn, mám ráda pohyb a fyzicky mě to hodně posílilo. Někdy, když je zima nebo prší, to není úplně až tak příjemné, ale to k tomu prostě patří. 

Jaké je to být ženou u police?

Počet žen u policie stále přibývá, ač stále mužů je většina, je nás odhaduju tak 20 - 25 %. Já osobně jsem se s předsudky vůči ženě od mužských kolegů nesetkala, mám kolem sebe jen pozitivní reakce a přátelský kolegiální přístup. Občas pozoruji, že když přijdu do čistě mužského kolektivu, změní se energie a probíraná témata, muži se stávají více gentlemany. Osobně vidím přínos žen u policie v tom, že je jim vlastní empatie a trpělivost, což může napomoci v řešení některých situací. Proto si myslím, že je moc fajn dvojice parťáku muž-žena, kdy se ti dva společně doplňují. Myslím si, že to není práce pro každou ženu, že je to prostředí a situace, v nichž se nacházíme ne vždy úplně voňavé a komfortní, občas i tvrdé. Je třeba si zvyknout na mnohem tvrdší prostředí. Jsme venku za jakéhokoli počasí, je to občas i práce s rizikem, jsme v blízkém kontaktu s osobami, které jsou nakažené nakažlivými nemocemi. Je tam obecně kladen větší důraz na celkovou psychickou odolnost. Z pohledu pracovního není rozlišováno zadání úkolu, jestli je vhodné pro ženu či muže, a jsou i čistě ženské hlídky, kde jsou dvě strážnice. Nemáme žádné úlevy, jsou na nás kladeny úplně stejné požadavky jako na muže.

Jak tohle všechno ty jako žena zvládáš?

Mě osobně to vyhovuje, to že jsem v tom terénu, že to není práce v kanceláři, že se ta činnost a řešené situace mění. Jsou to věci, ke kterým jsem se dřív vůbec nedostala, ale to, že jsem k nim nedostala, neznamená, že neexistují. Byla jsem jedna z těch, kteří lidi na okraji společnosti nechtěli vidět. Spousta lidí, když ty problémy vidí, odvrací pohled nebo se vyhne, a někdy stačí fakt málo a člověk může pomoci. Já to u sebe chtěla změnit, už právě kvůli svým dětem, které jsem chtěla umět naučit, jak se po městě bezpečně pohybovat.

Co to riziko, jsi máma, máš za sebou dvě děti, které jsou na tobě závislé, nebojíš se rizika?

Nebojím, možná je to o životních zkušenostech, absolvovaném tréninku, nějaké ženské intuici, ale jsem schopna, ač na sobě uniformu mám nebo ne, číst tu situaci kolem sebe a vyhodnocovat a předvídat její vývoj, či zvolit vhodný způsob komunikace tak, aby došlo k uklidnění situace a ne jejímu vyhrocení.

Bavím se o tom se svými dětmi a učím to i je. Samozřejmě to není nikdy 100%. Ta práce s tím rizikem je hodně o spolupráci s parťákem, od toho tam jsme dva, abychom si pomohli, nikdy tu situaci neřešíš sám, zásadní je abychom postupovali jednotně.

Jsou spolu parťáci na směně trvale nebo dochází k obměně dvojic?

Někteří jsou spolu trvale, třeba i 15 let, jezdí společně rodiny i na dovolenou, a někdy se dvojice střídají. Funguje to tak i tak.

Co žena a zbraň?

Součástí našeho vybavení je pepřový sprej, teleskop a pistole. Pepřový sprej, si myslím, by měl být základem kabelky každé ženy, která se pohybuje, třeba z důvodu pracovního, po městě v pozdních večerních či brzkých ranních hodinách nebo v méně lidmi frekventovaných lokalitách. V případě ohrožení je to velmi dobrý pomocník. Jsme cvičeni, jak tyto zbraně používat, primárně k ochraně vlastního zdraví nebo bezpečnosti občanů. V případě bezprostředního ohrožení zdraví mě, mého parťáka nebo dalších přítomných lidí jsem schopna tyto zbraně použít stanoveným postupem. Osobně mě překvapilo, že mě velmi baví cvičná střelba na střelnici. Na to, že jsem neměla žádnou předchozí zkušenost s touto zbraní, tak mě to na cvičáku fakt baví a myslím, že můžu říct, že mi to jde. Tady se vůbec nebavíme o použití zbraně na ulici, ale fakt v bezpečném tréninkovém prostředí k tomu určeném. Pro mě je obecně jakákoli zbraň jen prostředek k opravdu nejnutnější sebeobraně v případě krajní nouze.

Jak je tato profese slučitelná s rodinným životem?

Jako každá jiná. Z pohledu času je relativně běžné, že jeden z rodičů funguje v cyklu krátký-dlouhý týden. Máme 12hodinové směny. Děti si na tento systém zvykly, jsou už větší a jsou schopny se o sebe postarat. Dny, kdy mám volno, se věnuji domácnosti a dětem jako každá jiná žena/máma, a když jsem v práci, jsou už šikovní a zvládají to samy.

Ovlivňuje tato profese nějak tvůj osobní život?

Ano, určitě ano, hodně mi to pomohlo v tom, že se nebojím komunikace ve veřejném prostoru s kýmkoli cizím. Byla jsem několikrát v civilu svědkem, účastníkem situace, kdy např. opilý člověk obtěžoval své okolí. Dřív, jako žena bych se možná této situace zdaleka vyhnula. Často se setkávám i z reakcí okolí, že bude pro mě jako ženu bezpečnější se do vyhroceného konfliktu neplést. Ale dnes už vím, jak mohu pomoci situaci uklidnit, ochránit ohroženého, slabšího a tedy když takovou situaci vidím, ač v civilu nebo uniformě, tak pomoci jdu.

Co poradit našim dětem, aby pro ně byl samostatný pohyb po městě bezpečnější?

Co je nejdůležitější, je všímat si svého okolí. Nebýt zahleděný do mobilu se sluchátky na uších a třeba si tak nevšimnout, že se blížím k hádce dvou skupin, nebo že se v přední části tramvaje schyluje ke konfliktu. Tím, že děti budou vidět, slyšet a vnímat situaci kolem, se můžou často nebezpečné situaci vyhnout. Mít u sebe drahé věci nebo elektroniku a hlasitými projevy na to upozorňovat, může přilákat nežádoucí pozornost, což může způsobit i vyzývavější oděv (hlavně u děvčat). Důležité je taky dávat si pozor na své věci, nechodit s otevřeným batohem/kabelkou. Nechodit sám v noci/ráno na lidmi nefrekventovaných místech, ale na to už dneska rodiče většinou dbají, a pokud je třeba dítě někam v nějakou nestandartní hodinu přepravit, tak ho většinou odvezou.

Jak tyhle věci ty vysvětluješ svým dětem?

Nejpřirozenější mi to přijde v reálných situacích, které v životě přijdou, o tom s dětmi mluvit. Nedělat, že to neexistuje, a zodpovědět mu jeho dotazy. Když s nimi mluvíme od útlého věku, dítě už třeba v 10 letech je schopno rozpoznat nebezpečí, vidět signály nějaké nezvyklosti, že člověk, který na něj mluví je např. špinavý, má divné nekontrolované pohyby, mění často chování. Samozřejmě se nemusí vždy jednat o hrozící nebezpečí, ale o zdravotní problém, každopádně dítě by tak jako tak od těchto lidí a z dané situace mělo odejít a vyhodnotit to preventivně jako své ohrožení a přenechat zralejší vyhodnocení situace dospělé osobě. Je důležité s dětmi mluvit o tom, co se v té společnosti děje, na jaké situace či lidi mohou narazit a jak se v nich zachovat. Jak se chová člověk např. pod vlivem alkoholu nebo omamných látek. Tento typ člověka je pro dítě nejvíce nebezpečným jak z pohledu rozpoznatelnosti, tak z pohledu chování, které si pod účinkem drogy neuvědomuje a často se u něj střídají nálady a chování. Svým dětem, když takového člověka potkáme, ptám se jich, co jim přijde na jeho pohybech divného, kolik myslí, že je mu let. Mluvíme o tom, že takový člověk vypadá starší, než ve skutečnosti je, že se na nás divně dívá, že je špinavý, hubený, vypadá nezdravě, to je proto, že bere drogy. Ukázat dítěti, co s člověkem drogy udělají, jak takový člověk vypadá, jak se změní jeho chování, když je drogou nebo alkoholem ovlivněn, může být zlý, agresivní.

Jak tuto tvou práci vnímají děti?

Nemyslím si, že by se o mě bály. Já se snažím je ničím nestrašit, nevykládat jim o žádných negativních zkušenostech, to domů vůbec netahám. Nechci, aby se o mě bály. Spíš se s nimi snažím mluvit o těch situacích, které by mohly pomoci jim v tom bezpečnějším pohybu po městě.

V čem je tato doba covidová jiná než doba před covidem pracovně?

Rozdíl je asi v tom, že tím, že jsou zavřené restaurace a bary, tak dochází k mnohem menší frekvenci nočních výjezdů k různým potyčkám a rušení nočního klidu. V této době máme také jiné úkoly, plníme dodržování jiných vyhlášek, krom těch obvyklých.

Jaké je pro vás strážníky vyžadovat/kontrolovat dodržování opatření v této době, hlavně ta spojena s covidem?

Z mého pohledu nenasazená rouška je porušením pravidel (zákona), který musíme řešit stejně jako třeba nesprávné parkování. Od začátku situace do teď je náš přístup primárně informativní, vysvětlující, vyhrocenost situace, ať s covidem nebo jakéhokoli jiného přestupku a jeho případně eskalující reakce je většinou o přístupu přestupce. Našim úkolem je upozornit na pochybení a trvat na jeho odstranění či nápravě. V čem je to teď jiné než třeba na jaře loňského roku, je délka těch opatření a míra trpělivosti občanů s jejich dodržováním, a když je to spojeno i s přímým ekonomickým dopadem na život člověka stane se, že opravdu dojde k vyhrocené reakci. V tu chvíli se my strážníci stáváme takovým katalyzátorem a reprezentantem systému, rozhodnutí, jehož dodržování musíme vyžadovat, ač nejsme ti, kteří o něm rozhodli. Z pohledu komunikace je jedno, jestli řešíme přestupek z důvodu nedodržení opatření spojených s covidem nebo jakýchkoli jiných porušení. Spíše to vnímám i jako člověk, že těch změn proběhlo fakt hodně, a lidé se v nich už občas ani neorientují, proto ta naše role je v počátku vždycky o vysvětlování.

To, že trpělivost lidí s opatřeními a chuti je dodržovat v čase klesá je asi jasné, ale co trpělivost vaše/strážníků opakovaně a donekonečna vysvětlovat, ta neklesá?

Nemyslím si, jsme ve stejné situaci v běžném civilním životě jako ostatní lidé, a v tom profesním o to víc musíme jít příkladem. Nemůžu jít do obchodu koupit oblečení pro děti jako všechny ostatní mámy a za ten rok, že mi děti vyrostly a právě proto, že jsme taky jen lidé, tak se snažíme v prvé řadě vysvětlovat a snažit se dojít ke smírné nápravě.

Jak obecně ten rok hodnotíš z pohledu ženy, matky, strážnice?

Děti se staly mnohem víc samostatnější, za což jsem ráda. Naopak mám pocit, že ta doba obecně extrémně zvedla nárok na rodiče v jakékoli pracovní pozici. Ten rok s těmi dětmi doma byl fakt náročný pro všechny. Byly na nás kladeny mnohem větší požadavky a nároky.

(mabys, pozn. redakce: křestní jméno zdroje bylo změněno)