"Musíme přijmout absolutní zodpovědnost za vše, co se nám v životě děje" říká Lubomír Kirman

Osobní rozvoj je fenomén, který dnes zajímá mnoho lidí. V každém větším knihkupectví najdete s knihami o osobním rozvoji speciální sekci.  Je to velmi široké téma, pod které lze zahrnout více oblastí. Nejedná se pouze o to „Jak se stát úspěšným a bohatým“. Je s tím spojeno mnoho rovin. Od duchovních principů až třeba po finanční gramotnost. Ale zejména je osobní rozvoj o práci s naším podvědomím. S našimi dominantními myšlenkami a postoji, které vůči okolí zastáváme. Z čehož vyplývá, jak potom nahlížíme na svět kolem nás a podle jakých principů si svět kolem nás tvoříme.

Přesně toto tvrdí autor knihy Skok do tmy Lubomír Kirman, se kterým jsme si na téma osobního rozvoje povídali.

Jak jste se k tomu zabývat se osobním rozvojem vlastně dostal?

Postupně a dá se říci trochu oklikou. Již na začátku devadesátých let se mi dostala do rukou kniha doktora Raymonda Moodyho „Život po životě“. V té době mě velmi nadchla. Bylo to něco, co se mnou velmi rezonovalo a bylo to úplně něco jiného než běžný mainstream. Zážitky lidí, kteří prožili klinickou smrt mě přiměly uvažovat o tomto světe trochu jinak. O tom, jestli realita, kterou prožíváme je skutečná a jestli naše bytí na tomto světě nemá hlubší souvislosti než pouze vegetativní rozměr. I když jsem se poté v rodině i v práci zabýval ryze praktickými věcmi, nikdy to zcela nezmizelo. A v určitém věku se duchovní rozvoj hlavním tématem mého života. I proto jsem se aktivně věnoval třeba regresním terapiím do minulých životů nebo kvantovou teorií.

Zabýváte se tím stále?

Dnes už se tím aktivně nezabývám. To neznamená, že bych na tyto věci zanevřel. Právě naopak. Spíše je však vidím jako součást mozaiky něčeho mnohem většího. Ono se to totiž posunulo. Uvědomil jsem si, že existuje velké množství i duchovních lidí, kteří jsou však v běžném materiálním světě nepoužitelní. Jejich duchovnost jim v ničem nepomáhala. Mnohdy žili na hranici bídy. Což je podle mě extrém, který není dobrý nikdy. Věřím tomu, že aby byl člověk v životě spokojený, musí být mimo extrémy. Měl by žít v harmonii a v souladu ve všech oblastech. Včetně materiálního a finančního zázemí. Protože to je ta realita, ve které se pohybujeme nejčastěji. Všiml jsem si u těchto lidí jednoho společného rysu. Nedostatek zodpovědnosti za svůj život. Sami velmi často nedokázali udělat rozhodnutí a nést za něj zodpovědnost. I s běžnými životními banalitami se potřebovali poradit. Jsem přesvědčen, že k tomu, aby člověk žil naplněný a spokojený život, je toho potřeba mnohem více.

Co by to mělo být?

Především přijmout absolutní zodpovědnost za vše, co se mi v životě děje. Uvědomit si, že si člověk za všechno může nakonec sám. Až když tohle pochopí, může začít dělat v životě změny. Třeba přestat si stěžovat. Obviňovat za své neúspěchy někoho jiného. Rodiče za to, že ho nějak vychovali, partnery za to, že jim ubližují, systém za, to, že nemohou najít dobrou práci, nebo svět za to, že jim nedává dost příležitostí. Až když s tím přestanou, mohou se teprve postavit problémům čelem. Jde o to přiznat si, jak na tom doopravdy jsem, a začít to řešit. Je to vlastně ústřední téma mé knihy Skok do tmy.

To ale pro mnoho lidí zřejmě není jednoduché?

Jednoduché to není pro nikoho. Kdyby to bylo jednoduché, všichni bychom žili v blahobytu. V tomhle světě platí, že vždy je něco za něco. Energie musí být vyrovnány. Platí zde princip příčiny a následku. Takže pokud by chtěl mít někdo báječný život zadarmo, nefunguje to.

Jednoduché to pro mnoho lidí není i z jiných důvodů. Hodně lidí si uvědomuje, že žijí život, který se jim nelíbí, ale nejsou ochotni pro to, aby to změnili, něco udělat. Museli by totiž opustit zónu pohodlí. A to vyžaduje odhodlání, cílevědomost a odvahu. Ale hlavně to bolí. Ve své komfortní zóně to znají. I když se jim tam nelíbí, ví, co mohou očekávat. Mají tam své malé a pomyslné jistoty. A ani netuší, že to jsou vlastně okovy, které jim brání spatřit svět za hranicemi toho, o čem si myslí, že je možné. Dobrá zpráva je, že jsou lidé, kteří nakonec odvahu najdou. A začnou hledat řešení. Změní své priority a začnou dělat něco navíc. A takovým lidem se snažím pomáhat.

Jakým způsobem jim pomáháte?

Snažím se jim poradit, aby nedělali chyby, které jsem udělal já. Aby nemuseli jít cestou pokusů a omylů. Aby používali pravidla, která fungují a která jsou dlouhodobě osvědčená lidmi, kteří byli úspěšní v minulosti i v současnosti v mnoha oborech. Ať už se jedná o kariéru, podnikání, umění nebo třeba sport. Ale především s nimi pracuji na tom, aby změnili své myšlení. Zvláště o sobě a o svých možnostech. Dnes už snad nikdo nepochybuje o tom, že způsob našeho myšlení je to, co ovlivňuje naši realitu, naši budoucnost. Proto na seminářích ukazuji, jak poznat stereotypy v myšlení, které nám škodí, a jak je nahradit takovými, jenž nám pomáhají.

Jaké semináře to jsou?

Semináře, se kterým pracuji, se jmenují VNITŘNÍ KOMPAS a PROSPERITA.  Hlavní motto těchto seminářů zní: „Jak se dostat z místa, kde jste, do místa, kde byste chtěli být.“ 

Vnitřní kompas je o tom, uvědomit si něco o sobě a o svých motivacích. Věřím, každý člověk disponuje nějakým výjimečným talentem. Že každý by mohl být opravdu unikátní, pokud by tento talent rozvíjel. Jsem přesvědčen, že kdokoli začne takový talent rozvíjet, stane se v něm nakonec mistrem. A relativně snadno. Protože přijde na to, kým je a jaký je jeho směr. Bude hrát konečně svou hru, a ne hru někoho jiného. Jak se říká: „Buď si svůj život tvoříš sám, nebo ti ho tvoří někdo jiný.“ Takže jde o to najít svůj nejlepší talent a pokusit se postupně kolem něj organizovat život. Dělat to, co je moje, co se mnou rezonuje a co mi dělá radost. Dobře to vystihuje toto přísloví: „Nikdo nechce absolvovat dlouhou a náročnou cestu na vrchol žebříku a až tam zjistit, že ho opřel o nesprávnou zeď.“

Je stále mnoho lidí, kteří tuší, že svůj žebřík opřeli o nesprávnou zeď, a že nehrají svoji hru. Proto jim chybí entuziasmus, a i přes velmi vysoké úsilí nemají výsledky. Dovolím si tvrdit, že v opačném případě by to tak nebylo. Ale změnit to můžeme všichni. Chce to jen se rozhodnout a udělat první krok. Vždy máme možnost volby.

Co byste ještě lidem, kteří chtějí něco změnit, doporučil?

Doporučil bych jim, aby se nebáli. Aby se pokusili začít dělat věci jinak a mít jiné výsledky než doposud. Nikdy není pozdě. Důležité je se vzdělávat. Protože informace jsou to, co způsobí, že porazíme strach. S informacemi snížíme riziko, kterého se tak obáváme. Číst knihy na toto téma je velmi poučné a inspirující a také proto jsem napsal román SKOK DO TMY.  Je mnoho výborných autorů s tématem osobního rozvoje. Ale to je teprve začátek. Důležitý je čin. Protože to, co náš život nakonec změní, je to, že zvedneme zadek a jdeme s tím něco dělat.

Pokud by čtenáře zajímalo, jak Vás mohou kontaktovat, kde Vás najdou?

Stačí kouknout na webové stránky www.luboskirman.cz. Tam veškeré informace najdou.

Děkuji za rozhovor.

A já děkuji za příležitost ukázat čtenářům, že mohou ve svém životě změnit úplně všechno.

Pro zájemce nás pan Kirman požádal také o zveřejnění jeho vlastního videa: https://www.youtube.com/watch?v=DDtVyXif3eQ&t

Příbuzné články