JIŘÍ VODIČKA - Dechberoucí houslový gambler

Jeden z nejcharismatičtějších českých sólistů se narodil v moravskoslezské metropoli. Ve svých 14 letech byl přijat na Ostravskou univerzitu, kde jako „zázračné dítě“ dokázal interpretovat i ty nejtěžší skladby pro sólové housle. Dodnes je s nádhernou „hráčskou vášní“ interpretuje jako houslový virtuos a navíc vychovává další generaci houslistů. Ve svých 34 letech již sedmým rokem působí jako koncertní mistr České filharmonie. Miluje svoje housle, které mu zapůjčil Jiří Bělohlávek, rychlá auta, drony, které si bere i k moři – a svých pět dětí.

Studoval jste u fenomenálního Zdeňka Goly a absolvoval v osmnácti s magisterským diplomem. Vaše videa z té doby jsou neskutečná a zároveň úsměvná – jako byste v tom driveu snad ani nehrál na housle, ale spíše „střílel na houslovém playstation“... Co se ve vás odehrává, když vezmete housle do rukou a jak důležitý je výběr nástroje?

Housle jsou součástí mého těla. Za tu dobu, co na housle hraji (od mých 6 let) patří k tomu nejdůležitějšímu v mém životě. Nejen jako práce – hudba a hraní jsou součástí mého bytí. Stejně tak je samozřejmě pro každého houslistu důležitý jeho nástroj. Já mám štěstí, že si ke mně našel cestu ten od Josepha Gagliana z roku 1774 a mám tak možnost splnit si moje hudební představy, které jsem tak schopen poslat dál i publiku.

Nyní na Ostravské univerzitě vyučujete. Fakulta umění zde chystá dokončení nové budovy na Černé louce, která bude navíc obdařena prvotřídním komorním sálem i nahrávacím studiem. Jaké nové možnosti by se pro Ostravu mohly otevřít?

Především bych chtěl vyzdvihnout, že se toto povedlo právě u nás v Ostravě. Ostrava tím předběhla celou republiku, ve které dlouhodobě schází moderní prostory. Nejen na koncerty, ale i na cvičení a zkoušení. Od svého studia a od svých kamarádů muzikantů, žáků i jiných profesorů vím, že často bývají potíže s místem, kam jít učit. Nové prostory budou určitě velký tahoun také pro zahraniční studenty, potažmo profesory. Ostrava se obecně stává místem, které má studentům hodně co nabídnout. Navíc je tento kraj líheň talentů, pochází odsud spousta našich předních umělců, namátkou Ivo Kahánek, Martin Kasík, Lukáš Vondráček a Katka Kněžíková.

Na SHF vystupujete v podstatě od jeho počátku. Předloni jste s českými interpretačními špičkami (trojice Kasík – Františák – Jamník) strhujícím způsobem interpretovali Messiaenův Kvartet pro konec času (1941). Pro mne to byli čtyři sólisté protnuti přímkami soustředěného napětí, jedna pulsující síť... zázrak komorní hudby. Dalo by se popsat – mezi všemi těmi koncerty, kde vystupujete jako sólista, či jste obklopen orchestrem jako jeho koncertní mistr – jak vnímáte tuto svou pozici a naopak komorní hru?

Komorní hra vedle sólové dráhy je to, co mě provází celý život. Mám komorní hudbu rád proto, že je to propojená nádoba se sólovou hrou. Hudebníka utváří jeho hudební představivost, jeho vnímání toho, co se děje na pódiu, musí se napojit i na ostatní, ale zároveň může vtisknout i svého ducha. Ani jako sólista nesmíte být tím splašeným koněm, je důležité vnímat okolí a kopírovat hlasy, které zazněly před vámi a vy na ně navazujete. Takže i když se sejdou na pódiu vynikající sólisté, nemusí to automaticky fungovat. Musí to být zároveň i lidé, kteří jsou schopni se na sebe napojit a citlivě se orientovat v hlasech svých kolegů, dokázat pouštět jeden druhého a vést dialog, který je v hudbě opatrný a křehký. Pokud vše funguje tak, jak má, tak teprve tehdy začne fungovat kouzlo komorní hudby.

Letos přivezete virtuosní italské barokní koncerty „Paganiniho 18. století“, kdy vás doprovodí ansámbl Barocco sempre giovane. Obvykle interpretujete skladby 19. a 20. století. Dalo by se říci, že je to pro vás úplně jiný svět – svět tzv. staré hudby? Přizpůsobujete svou hru zákonitostem tzv. autentického provozu? A jsou opravdu na těchto skladbách nejtěžší melodické ozdoby, které někteří houslisté dokonce vynechávají?

Je pravdou, že barokní programy nejsou těmi nejčastějšími, které provádím, ale neznamená to, že k nim nemám vztah. V barokním světě jsem objevil skladby, které jsou opravdu velice virtuosní, z některých dokonce vychází samotný Nicollo Paganini. Právě třeba Locatelliho houslový koncert, který budou posluchači moci na vašem festivalu slyšet. Je to úplně jiné baroko než například Bachovy sonáty, má úplně jiný rozměr. Program jsme zkombinovali právě tak, aby zazněly skladby, které v té době byli schopni skladatelé napsat pro své současníky podle možností barokních nástrojů. Osobně se moc těším na Ďáblův trylek nebo Tartiniho Concerto grosso. O to spíše, když si uvědomíme, že nástroje tehdy byly úplně jiné, smyčce byly kulaté a měkké, struny byly ze střev a praskaly. Dodnes nechápu, jak třeba Paganini byl schopný na tehdejší nástroje zahrát to, co hrál – právě kvůli technickým možnostem nástrojů. Mám radost, že můžeme s Barocco sempre giovane prezentovat barokní hudbu právě tímto směrem a jinak než jak bývá zvykem. 

A kam si můžete tohoto svělého hudebníka přijít poslechnout v rámci Svatováclavského hudebního festivalu?

LOCATELLI / TARTINI / CORELLI Virtuózní houslové koncerty — Svatováclavský hudební festival (shf.cz)

LOCATELLI / TARTINI / CORELLI Virtuózní houslové koncerty — Svatováclavský hudební festival (shf.cz)

(Eva Františáková, Svatováclavský hudební festival)

Příbuzné články