Sport je šou

Radim Kepák je prezidentem baseballového klubu Arrows Ostrava a sportu se věnuje od chlapeckých let. Narodil se v Ostravě, kde vystudoval gymnázium a VŠB-TU, ekonomickou fakultu. Jeho prvním zaměstnáním byla pozice referenta na národním výboru. Od roku 1992 je na volné noze. I když dostal mnoho pracovních příležitostí v Čechách i v zahraničí, usadil se v rodném městě. „Pro mě byla výzva zůstat, budovat a vylepšovat Moravskoslezský kraj. Lákala mě výstavba celého areálu a hřišť.“ říká pan Kepák, který příští rok oslaví padesát let vzniku klubu. Je dobrodruh a rád cestuje do dalekých končin světa jen s batohem na zádech.

Popište svoji cestu k baseballu?

Již v roce 1971 jsme hráli na táborech pasáka, což je pálkovací hra, kterou do Československa dovezl Čechoameričan Joe Firsti s jinými americkými sporty. Náš oddíl vznikl v roce 1973. V tomto roce jsme odjeli na první turnaj do Zbiroha u Prahy a následující roky jsme již byli vítězové. Pokračoval jsem v baseballu a softballu i jako student střední a vysoké školy.

Kdy vznikl váš oddíl Arrows?

Roku 1976 jsme se zaregistrovali jako Permon pod tělovýchovnou jednotu TJ Sokol Pustkovec. Už tehdy jsme hráli společně s holkama, takže jsme měli ženský a mužský tým. Někteří máme od té doby své hráčky doma jako manželky (smích). Pamatuji si, že jsme sháněli pravidla hry a šili rukavice. Od roku 1981 ženy začaly hrát softball a muži baseball. Trenérem a zakladatelem klubu byl Zdeněk Ploskonka Kim. Od roku 1984 jsme hráli pod hlavičkou TJ VOKD Ostrava. O deset let později jsme změnili název na Arrows, což značí šípy. Taky se do týmu připojili Kubánci, kteří byli tehdy v Ostravě kvůli práci nebo škole.

Jak složitá byla cesta, aby se tento zajímavý sport uchytil v Česku?

Každý sport je něčím zajímavý. Pálkovací hry jsou zvláštní svojí složitostí a všestranností pohybu. Jako útočník pálíte proti kulatému míči a obránce chytá míček do rukavice. Kdo sehnal originální baseballovou čepici za socialismu, byl hned výjimečný. Materiál na výrobu vybavení se vozil z Kuby, která dodnes patří k mistrům světa.

Je to finančně náročný sport?

Do každého koníčku musíte investovat čas a peníze, pokud chcete uspět. Počáteční vklad je mnohem levnější než u hokeje. Průměrná rukavice stojí kolem tisícovky a začátečník nemusí vlastnit ani pálku. Oblečení a boty si samozřejmě musí koupit.

Má dnešní mládež zájem o baseball?

Do týmu přijímáme už pětileté děti. Jejich rodiče vidí ve sportu cíl, že by mohli vynikat. Nejvyšší soutěží je MLB, zkratka pro Major league baseball. Je to podobná úroveň jako NHL v hokeji. Nadaným a pracovitým studentům středních a vysokých škol pomáháme dostat se na studia do USA. Momentálně tam pobývá výborný mladičký nahazovač Michal Kovala, který se upsal Universitě Georgia Tech v Atlantě Za dívky to je Marina Burkovičová, jedna z opor týmu žen i juniorek Arrows, od září nastupuje v týmu East Stroudsburg University of Pennsylvania.

Rodiče stojí většinou za prvními úspěchy dětí, podporovali i Vás?

Když se moje babička přišla podívat na můj trénink, divila se, proč sportuji, když nevydělávám žádné peníze. První, velmi drahou pálku, mi přivezl otcův šéf ze služební cesty do Francie. Bohužel ale nebyla pro baseball, tak mi zůstala pouze jako suvenýr na ukazování. Rodina ale byla ráda, že mám zálibu ve sportu.

Váš první zápas s profesionály v USA?

V roce 1991 jsme jako Národní tým vyjeli do USA, do Los Angeles. Na obrovském travnatém stadionu Los Angeles Dodgers nás představovali před 36 tisíci diváky a stáli jsme před největšími baseballovými hvězdami. Naše hlavy jsem viděl na obrovských obrazovkách. Poprvé na travnatém hřišti, prostě nezapomenutelný zážitek a tehdy jsem si slíbil, že postavíme takové hřiště i u nás.

Vzpomněl byste si na největší úspěchy Arrows?

Prvního úspěchu jsme dosáhli v roce 1973 a příští rok slavíme padesáté výročí. Máme tři tituly v extralize a několik druhých míst za posledních patnáct let. Dvakrát jsme se zúčastnili Poháru mistrů evropských zemí a vybojovali účast na další rok. Letos jsme zvítězili na Českém poháru. Děvčata v nejvyšší softballové Extralize skončila v loňském roce druhá a letos třetí. V obou seniorských kategoriích držíme pozice na horních příčkách. Je to výsledek dlouhodobé práce s mládeží.

Jak si obecně stojí český baseball ve světě?

Největší úspěch český baseball dosáhl v historii letos, když národní tým postoupil na březnový World Baseball Cup do Tokia. Na své cestě jako amatérský tým porazil profesionály z Německa a Španělska. Je to historický úspěch, který je obdivován v celém baseballovém světě. V Tokiu se naše reprezentace utká s nejlepšími profesionály světa.

Tento úspěch vychází i z toho, že po roce 1990 jsme postavili největší počet osvětlených baseballových hřišť v celé Evropě. I když Česká Republika nemá profesionální hráče, tak si velice dobře stojíme v první pětici v Evropě. Před námi je Itálie, Holandsko a Španělsko. Nejúspěšnějšími zeměmi ve světě je USA, Japonsko, Kuba a Portoriko.

Vysvětlíte nám rozdíl mezi softballem a baseballem?

Hlavní rozdíl je v tom, že softball hrají ženy a baseball muži. V softballu se hraje s velkým žlutým míčkem, podává se spodem a je sedm výměn. V Baseballu je malý míček, větší vzdálenost a devět výměn.

Říkáte, že baseball a softball je show?

Každý sport je show a hráči a hráčky se rádi předvádějí a chtějí být viděni. Je to hra a jako taková má svá pravidla a pokud k ní ještě dáme správné baseballové oblečení, baseballové čepice, trika, bundy, rukavice a hlavně show na hřišti, komentované zápasy, hudbu, videotabuli, soutěže a k tomu dobré jídlo, hot dogy a burgry, skvělé pivo, pak je to zábava pro celé rodiny. V Arrows se snažíme pořád něco vymýšlet i pro děti, pálicí tunely, skákací hrady, k tomu děláme i speciální dny například Army Day, kdy hrajeme v edici vojenských dresů, podporujeme veterány, nebo někdy nastupujeme v replikách historických dresů. Jednou z nejvydařenějších akcí pak jsou ukázky vojenské techniky, policejních aut, záchranářských vozidel na akcích na Army Day, Police Day, OZO Day, HZBS Day a řada dalších.

Máte nějaká pravidla, kterými se v životě řídíte?

Zafixoval jsem si v paměti hesla, jako například nikdy se nevzdávej, nic není konečné, pouze smrt. Krize je životní výzvou, a když bojujete, tak žijete. Jako negativní vlastnost bych uvedl, že jsem hodně rychlý a mnoho důležitých věcí nedomyslím. Naštěstí mám skupinu spolehlivých lidí kolem sebe, kteří mi pomáhají, a já jim za to děkuji. Jsem vizionář a podle mě všeho na světě lze dosáhnout, jenom se musí chtít…

Jak často bývají tréninky?

V extralize se trénuje čtyřikrát týdně. Hráči mají i individuální tréninky. Jinak v pátek večer, v sobotu a v neděli jsou zápasy. Hrají třikrát týdně a já před hráči smekám.

Co rád děláte pokud vám zůstane nějaký čas?

Cestuji po světě s partou kamarádů s batohem na zádech. Spíme v přírodě na zemi. Je to někdy dobrodružství. Mohu jmenovat Madagaskar, Aljašku nebo Šalamounovy ostrovy. Když jsem prodal svojí firmu, tak jsme si s manželkou a dcerou udělali tříměsíční dovolenou v Austrálii a na Novém Zélandě.

Hodně cestuji a všude jsou baseballová nebo softballová hřiště. Tak jsem měl možnost si zahrát na hřišti na ostrově Malaita, Šalamounových ostrovech nebo s Mongoly v Ulanbátaru.

Také vlastníme chalupu na Slovensku, kde rád chodím na houby. Zajímám se o životopisy a historická fakta. Prostě jak říkal jeden kamarád, že "na světě je fajně".

Chci popřát v této trošku těžší době, aby bylo FAJNĚ VŠEM!!!

Autor: Lada Kutějová