Československo a krize české identity
Nedlouhá existence československého státu je už téměř dvacet let uzavřenou kapitolou. Otevírá se proto možnost prohlédnout si jeho příběh s odstupem a bez patosu. Jako ke každému komplikovanému historickému příběhu je i zde nutné přistupovat k analýze jevů s pokorou a úctou. Už jenom proto, že za tento stát zemřely desetitisíce jeho občanů, kteří v něj věřili.
Československý stát byl od samého počátku především umělý („vymyšlený“) konstrukt s příliš mnoha vrozenými slabinami, které ho dříve nebo později musely zahubit. Konflikty a napjaté vztahy se sousedy, neschopnost dostatečně motivovat větší polovinu nečeské populace státu, a především absolutní závislost na bezpečnostních zárukách Francie, Velké Británie a zprvu i Itálie patřily k nejdůležitějším. Československo bylo ve střední Evropě, rozdírané už téměř století jazykovým šovinismem, zároveň fatálním omylem svojí formou národního státu neexistujícího „československého národa“ v mnohonárodní a vícejazyčné skutečnosti.
V zázračném okamžiku přetváření světa po první světové válce, kdy vítězové překreslovali mapy jen na základě slibů a fait accompli, vznikl stát, který neměl mít stálou armádu, a naopak měl mít kantonální správu „podobnou Švýcarsku“. Stačilo pár týdnů a objevila se první pochybnost, zda sliby československých (českých) vyjednavačů, především pozdějšího prezidenta Edvarda Beneše, byly jen upřímným, leč naivním snem, nebo otevřenou lží. Ale v situaci roku 1919, kdy Československo bylo jediným příslibem a garantem stability v regionu, který na svoje území ochotně zval vojenské poradce a oddíly z Francie a Itálie, byly mocnosti ochotny k jakémukoliv kompromisu.
Největší tektonické pohyby se však i v dějinách odehrávají pod povrchem a pro oči současníků příliš pomalu. Dnes už s odstupem můžeme vidět, že Československo vzniklo až příliš rychle a v té chvíli úplně zastavilo nedokončený proces zrání obnoveného českého národa. Z ještě nedávno loajální součásti mnohonárodnostní monarchie se přes noc vynořil „panský národ“ a suverén, ovšem jen navenek a pod internacionalisticky a demokraticky znějícím názvem. Nikdy nezodpovězená otázka Huberta Gordona Schauera z roku 1886 po tom, co nového a zvláštního může česká, jazykem definovaná společnost přinést světu, tak zůstala bez odpovědi až do dnešních dní.
Československu bylo dáno jen necelých dvacet let míru a budování demokracie. Zhroucení demokracie v Německu a nástup totalitních tendencí v Evropě dvacátých let předznamenaly konec snů i lží. Pokus o demokratické Československo skončil nejpozději v roce 1938. Dodnes převládající názor, posunující konec demokracie až do převzetí moci komunistickou diktaturou v roce 1948, byl od počátku jenom sebeomluvnou fikcí ponížené a neúspěšné české politiky. Mezinárodní krize roku 1938 odkryla všechny slabiny existence československé státnosti a jejích mezinárodních záruk. V jediné chvíli se zhroutil celý státní systém ústavnosti i parlamentních stran – a obzvlášť ponižujícím způsobem selhal i prezident republiky Edvard Beneš. Společnost, zrazená a opuštěná svými vůdci, propadla deziluzi a ve velké míře přestala věřit v demokracii i vlastní síly. V nejhorší středoevropské tradici začala hledat viníky mezi intelektuály a Židy.
Masaryk, Beneš, stejně jako později Alexander Dubček nebo Václav Havel nikdy nepochopili moudrost, která vůdcům revolucí velí odejít co nejdříve po vítězství. Všichni českoslovenští revolucionáři 20. století se po vítězství nejprve stali nekriticky oslavovanými ikonami, a brzy nato se v nerevoluční politice ztratili – nejhůře ovšem právě Edvard Beneš. Od porážky z roku 1938 už nikdy neusiloval a nebojoval o demokracii – ale jenom sám za sebe. „Mnichovská krize“ se mu stala omluvou pro diktátorské manýry, likvidaci politických odpůrců a kritiků, odevzdání země stalinistické diktatuře a její osm let v Moskvě cvičené expozituře vedení KSČ – jen aby mohl zůstat ve funkci.
Po vzniku Československa se Masaryk a Beneš stali doma nedotknutelnými ikonami. Většina lidí byla skutečně přesvědčena, že „jim svět naslouchá“. Oba přitom často citovali svoje cynické přesvědčení, podle kterého se „v politice lze spojit i s ďáblem k dosažení svých cílů, ale člověk musí mít jistotu, že ďábla přelstí, nikoli ďábel jeho“. Bývalý britský premiér Clement Attlee, který k Benešovi vždy choval rezervovaný postoj, o něm později lakonicky napsal: „Zdá se, že si neuvědomoval, jak dlouhé lžíce je zapotřebí k pojídání polévky s ďáblem.“ A už v době pařížské mírové konference tehdejší britský premiér Lloyd George popsal Beneše slovy: „… impulzivní, chytrý, avšak mnohem méně inteligentní a dosti krátkozraký politik, který nepředvídal, že čím víc bude žádat, tím méně bude moci udržet.“
Československá (česká) meziválečná politika navíc, bohužel, nikdy nedokázala vychovat a udržet dostatečně silnou a reprezentativní alternativu – ať institucionální nebo osobní – ke svým ikonickým vůdcům. Spoluvinu za prohry a pozdější zločiny měla vlastně celá politická třída, podléhající bez odporu Benešovu politikaření. Ten hned na začátku druhé světové války odmítl spolupráci s demokratickým protihitlerovským exilem sudetských Němců, stejně jako se všemi, kdo s ním nesouhlasili nebo jej mohli ohrožovat. Okamžitě po navázání diplomatických vztahů se Sovětským svazem v roce 1941 však začal přes Státní radu (exilový parlament) spolupracovat s československými komunisty, přímo řízenými Moskvou. Možnosti obnovení československá demokracie a parlamentarismu pak byly vědomě zničeny už v průběhu války jako cena za zcela iracionální a hluboce nezodpovědné opuštění Západu a „vstupné“ do sféry stalinistické diktatury.
V květnu 1945 nebyla v Československu obnovena demokracie. Polototalitní tzv. košický vládní program, odevzdávající všechny bezpečnostní složky pod kontrolu Sovětského svazu, zničení posledních struktur předválečné armády, vytvoření otevřeně nedemokratické Národní fronty a vyloučení konkurence Republikánské (agrární) strany, zavedení válečného stavu až do konce roku 1945 a tuhé cenzury, ozbrojení komunistických Závodních milicí – a nad tím vším všeobjímající šovinistická slepota, která ve vyhnání a vyvlastnění tří milionů československých Němců viděla spravedlnost. Většina se nestyděla ve stejné době protestovat proti návratu přeživších Židů z nacistických koncentračních táborů. Neexistovala jediná politická strana, která by prezidenta nebo systém Národní fronty a zločiny, konané v té době „jménem státu“, kritizovala. Proti poválečné zvůli neprotestoval ani nikdo z pozdějších obětí komunistické diktatury. Příliš často ji veřejně podporovali (Milada Horáková, Prokop Drtina, Jan Masaryk), nebo dokonce osobně zaváděli (generálové Karel Klapálek, Bohumil Boček, Josef Bartík).
Benešovská totalita-light byla otevřeně nedemokratickou předehrou čtyřicetileté komunistické éry. Rozdělovat tato období, natož stavět je do protikladu, je metodologický nesmysl. Od roku 1943 až do roku 1989 bylo řídící centrum „československé“ politiky v Moskvě. Po roce 1989 nebyla myšlenka Československa dostatečně silná na to, aby převážila nad osobními ambicemi polopolitiků první postkomunistické generace. Pohled z pozůstalé České republiky na období československého pokusu je ještě dnes plný mýtů, nepravd a nostalgie. Snad už dozrál čas na jeho kritické dějiny. Už od českého národního obrození je to vlastně jeden příběh. S trochou smutku lze říci – Československo mělo sen, ale nedostalo šanci. Česká republika má šanci – a nemá sen.
Mgr. Jan Urban - historik, publicista a vysokoškolský pedagog, signatář Charty 77, někdejší lídr a mluvčí Občanského fóra
Zdroj: www.forum24.cz
