Žijeme instantně, ale néé šťastně

Pomineme-li současnou dohasínající pandemickou situaci, je jisté, že v žádné jiné době, jsme se neměli lépe a bezpečněji, než právě teď. Neumíme si představit, co přinášejí hrůzy války nebo náboženské konflikty, neprožíváme hladomor, choleru, svrab a neštovice. Zdravotní instituce oprašují naše zdevastovaná těla pomocí ATB, ATD, ATV případně DéDéTé!

Supermarkety nabízejí super akce, hypermarkety hyper všechno. Fast foody praskají ve švech, stejně jako konfekce jejich nekonfekčních konzumentů. Logistické firmy rozvážejí nejbizarnější zboží do nejzapadlejších koutů světa. Pitná voda je samozřejmě samozřejmostí stejně jako drahá auta, dovolené u moře, na horách, na ledovci, na měsíci, na Marsu….

Omrzel nás starý mobil? No a? Koupíme nový…Hurá! Nebaví nás placatá chytrá telka? Pořídíme lepší zakřivenou. Internet je příliš pomalý? Sakra , co si operátor o sobě myslí? Změníme smlouvu, změníme partnera, sesadíme šéfa, vládu, cokoli, kohokoli, kdykoli! Jen nebýt pozadu. Trčet na chvostu pelotonu krysího závodu bychom fakt psychicky nezvládli!

Chvilka pomíjivého štěstí ušitá na míru. Ukojená touha našeho bezmezného ega. Nové a další zážitky, prožitky, lákadla, pozlátka. Ach, jak jsme šťastni! Euforie nemá konce, ale jen do okamžiku, než odkudsi z našeho konzumem zfetovaného nitra vyjukne další splín, stresík, depka, chtíč a s ním další nutkavá potřeba všechny naše chudáčky bubáčky co nejrychleji uspokojit. Užíváme si vymožeností dnešní doby, které nám zpříjemňují a obohacují naše životy.

Netvrdím, že je to špatně. Jako správná ženská miluji vše krásné a kvalitní. Dobré jídlo, hezkou kabelku, nové botičky, hadříčky, krémičky, pudříčky… oblíbený komentář mého introvertního dvoumetrového syna. Je tady však to pomyslné „kdyby“. Kdybychom díky těmto privilegiím a výdobytkům doby naplnili své životy štěstím a spokojeností až po strop. Jenže - to se bohužel jako „kdyby“ neděje!

Máš problém? Vem si prášek!

Do našich životů vstoupil stres, deprese, úzkosti, strachy, nenávist, zášť, tlak na výkon. Týrá nás syndrom vyhoření, životní prázdnoty, vnitřní samoty a nenálady. Trpíme nespavostí, ztrátou smyslu života, nebaví nás vztahy, netěší nás práce, máme zdravotní problémy, které jsou hlavně psychosomatického rázu… Ordinace psychologů, psychiatrů, psychoterapeutů, koučů jsou přeplněné. Slušný termín u dětského psychologa? Sci-fi!

Geometrickou řadou stoupá užívání antidepresiv, pojistek proti nespavosti, pomocných berliček na naše fobie a strachy, závislost na alkoholu, či jiných návykových látkách, díky kterým si vytváříme přijatelnější pohled na svět za sklem.

Ptám se: Co se to s námi, lidmi, bytostmi téměř dokonalými, stalo? Co nám vlastně schází? Proč neumíme svůj život žít tzv. na „plno“ bez nádstavbových berliček tzv. fofrklacků? Přitom se o něj tak bojíme! Věřím, že se shodneme na faktu, že život je dar, který se nedá ani vrátit, ani reklamovat nebo vyměnit za jiný kus. Náš čas v této podobě máme vyměřený. Nelze ho koupit, vyčenžovat, zpronevěřit, vyprat jako špinavé peníze. Jediná spravedlnost pro všechny! Čas je vzácná surovina, vzácnější, než všechno zlato světa, přesto s ním s nakládáme jako s recyklovatelným odpadem.

Naše žití bytí se podobá instantní polévce. Zalít horkou vodou, rychle zhltnout, nevychutnat si její vůni, ani chuť a sprintovat k dalším cílům a vizím v podobě nových plných talířů s chemickým polotovarem. Žijeme příliš instantně, což se štěstím nemá nic společného.

Víte o tom, že všichni bez výjimky jedeme do stejné cílové stanice? Jasně, že víte! Je to naše jediná jistota. Dokud máme možnost volby a odvahu převzít zodpovědnost za svá rozhodnutí, dopravní prostředek i rychlost jízdy si pro svou cestu vybíráme sami. Nabízím jednoduchý recept, jak z toho ven. Zpomalte a vraťte se zpět k sobě! Věřte, není kam spěchat. Spanilou životní jízdu bez dopravních přestupků a zbytečných pokut vám přeje Vaše Draha.

(Autor: Drahomíra Fikáčková, www.oazaalterna.cz, foto: pixabay.com)