Malý dopravní fejetón aneb kudy a jak z Ostravy do Havířova

25. říjen 2018

„Na Havířov!“vykřikoval jakýsi Švejk, když ho nedávno jistá paní Müllerová vezla na setkání vojenských veteránů. „Hernajs, ale kudy!“ zděšeně zahartusila onoho času paní Müllerová. „Po Rudné to nepůjde, když si to střihnu na Vratimov, kolona je od Hrabové až k samotnému Vratimovu. Když pojedu „spodem“, přes Hranečník, vystojím si důlek na Frýdecké, když to vezmu kolem Karolíny, přijde to na stejno.“ „Ale paní Müllerová,“ děl netrpělivě Švejk. „Sto let jsem je neviděl, kluky jedny vojenský, a vy takhle,“ vrhl na ni zklamaný pohled. „A když pojedeme autobusem?“ pípla nesměle paní Müllerová. „Tak musíme na Svinovské mosty na tramvaj, a tam zas nefungují eskalátory. A víte, jak je s tím mým regmatismem a mou klaustrofobií. Ne, do výtahu mě ani poručík Dub nedostane!“ řekl vzpurně Švejk a zapřel se ve svém kolečkovém křesle, jakoby právě očekával srážku s nějakým rozdováděným autobusem od MHD. Paní Müllerová se dlouze zamyslela. „Tak, co tak zkusit vlak, pane Josef?“ A její pípnutí bylo ještě slabší, než to její předchozí. Bylo tak slabé, že mohlo vypadat jako nejslabší pípnutí na celém světě. Josef Švejk však zbrunátněl. Barva jeho obličeje během několika vteřin přešla od revoluční rudé až k temně fialové. „Ježišmariafrancjosef, vy nevíte paní Müllerová, že od té doby, co jsem v rychlíku do Budějc zatáhl za ruční brzdu, tak do žádného civilního vlaku nesmím! Že vy jste nečetla Švejka?“ zaječel Švejk, až celý vozík povyskočil, jakoby mu na okamžik někdo přifoukl kola. Paní Müllerová se zprvu zarděla studem, ale po vzpomínce na Johanku z Arku, na britské sufražetky, na aktivistky Me Too se hrdě vyprsila a její hlas zchladl, jakoby právě prošel tekutým dusíkem. „Víš co, Josef, že ti peru, že ti vařím, za to asi můžu. Že ses přestěhoval do Ostravy, a to až na samý konec Poruby, za to už tedy ne! Tak víš co, darling, kup si tam v Havířově na Šumbarku mramorovou hrobku, já ti k tomu koupím kytky, a on už tě tam někdo doveze.“

Vladislav Jasiok