Nevšední prázdniny s vnoučaty

Inspirovala mě moje kamarádka (dnes už také několikanásobná babička), která pochází ze 3 sourozenců. V dospělosti jako rodiče vyřešili 2-měsíční prázdniny svých dětí tak, že jeden pár rodičů se postaral na jeden pracovní týden o všechny děti. Bylo jich postupně sedm, později osm dětí, na 2 dospěláky. Zajistili jim program – výlety, koupání, hry na zahradě, na dětském hřišti, tak aby si děti léto užily. Úctyhodný počin.  Moc se mi líbilo její vyprávění, co vše společně zažili a jak na ty chvíle dodnes rádi vzpomínají. A tak ve mně začal zrát nápad -  zkusit připravit takové společné prázdniny našim vnoučatům.

Do mysli se ale vkrádaly pochybnosti :

  • budeme mít na to my dva skoro senioři ještě dost energie?
  • zvládneme všechny děti k jejich spokojenosti nakrmit?
  • zabavit je (jsou různého věku, povah, pohlaví)?
  • uhlídat a ochránit je před úrazy a různými nebezpečími?

Po partnerské diskuzi jsme s nápadem nejdříve seznámili své dospělé děti. Vidina, že budou mít volný týden bez svých „živých mláďat" je nadchla. Tak tedy jdeme do toho!

První byl společný prodloužený víkend tří nejstarších na zkoušku. Zvládli jsme to! Spokojenost zavládla na všech frontách. Blížily se prázdniny a my začali plánovat náš první velký „TÁBOR“ s pěti vnoučaty ve věku 9, 8, 5, 3 a 3 roky. Velkou výhodou bylo a je, že máme k dispozici rodinný dům se zahradou.

U maminek jsem vyzvěděla oblíbená jídla, denní rytmus nejmenších a také způsoby usínání a zvyklosti. Dopředu jsem nakoupila potřebné suroviny, naplánovala pro všechny přijatelný jídelníček i se  dvěma svačinkami denně. Dále program na každý den s variantou slunečnou a deštivou, včetně zajištění pomůcek pro hry, soutěže atd.

Usoudila jsem, že by se dětem mohl líbit celý týden v duchu nějakého tématu, jako to bývá na běžných dětských letních táborech. Tohle byla moje práce babičky. Ještě ale bylo zapotřebí zapojit dědečka. Jelikož je manuálně velmi zručný, dokázal si vždy skvěle poradit se všemi nezbytnými technikáliemi. A nebylo jich málo.

Společným znakem, zatím tří po sobě jdoucích táborových ročníků, je spaní všech táborníků v obývacím pokoji na matracích položených na zemi pěkně vedle sebe. Dále vlastnoruční zdobení triček vždy dle táborové tématiky. Využili jsme bramborová a dřevěná razítka, barvu na textil, letos svou dobrou službu vykonaly textilní fixy.

Na slavnostním zahájení tábora probíráme pravidla chování, co nás čeká, služby výpomoci v kuchyni atd. Na závěr u slavnostního ukončení předáváme diplomy, medaile, pochvaly za pěkné počiny a drobné dárky.

1.ročník :  INDIÁNSKÝ TÁBOR
Děda vyrobil dřevěný totem, děti ho zdobily barvami. Opékaly špekáčky na ohníčku, hledaly poklad, vyráběly si čelenky. Společně jsme zpívali známé i vymyšlené indiánské písně, pokřiky, proběhly různé soutěže, hry, výlety pěšky i vlakem (to je dnešním dětem vzácné).

2.ročník : NÁMOŘNICKÝ TÁBOR
Z kartonů jsme společně na zahradě vyrobili velkou loď s kormidlem, vlajkou a sítí na ryby, také různá velká zvířata (např. žirafu). Pouštěli jsme po vodě papírové lodičky, chytali vyrobenými udicemi rybky na magnet, vyráběli námořnické čepice, procházeli kukuřičným bludištěm.

3. ročník : OLYMPIJSKÉ HRY
Nechybělo zapálení olympijského ohně, ani olympijská vlajka. Vzhledem k různému věku vnoučat jsme nemohli dopustit, aby děti závodily a soutěžily mezi sebou. Podmínkou pro získání medaile bylo zúčastnit se a tím splnit každou jednotlivou disciplínu. Např. disciplínu sportovní, ve výšce, s míčem, kolektivní, vodní, dovednostní, na odvahu. Zejména poslední jmenovaná pěkně zabalená do názvu SVĚTLUŠKOVÝ VEČER měla velký ohlas.

Po setmění jsme si venku v přístřešku pouze za svitu dvou velkých svící vyprávěli, jak se svítívalo kdysi a jak dnes. Tajuplnou večerní atmosféru podtrhl a dotvořil prázdný byt po mých rodičích, který jsme si prohlédli (nic netuše) během dne. Naši malí olympionici museli projevit svou odvahu a vydat se každý sám potmě jen s baterkou v ruce do tohoto prázdného bytu. Najít tam svou medaili a dojít s ní do poslední místnosti, kde na kulatém tácu uprostřed na zemi svítilo asi 20 čajových svíček. A také tam čekal děda. Až došli úplně všichni a sdělili si své čerstvé prožitky, hráli jsme si za mihotavého světla svíček se světlem a stíny - pohybem prstů rukama tvořili na stěnách hlavy zvířat, dávali si hádanky, vzpomínali na minulé tábory a užívali si tak to naše malé táborové společenství.

Těším se, že naše děti (nebo jejich děti) převezmou štafetu a tyhle prázdninové tábory se stanou rodinnou tradicí a budou žít dál v dalších pokoleních, když my už tady třeba nebudeme. Protože společné chvíle, kdy dospělí mohou předat vnoučatům své životní zkušenosti a děti zase obohatit nás dříve narozené svou čistou dětskou energií a přirozeností – to jsou zkrátka chvíle k nezaplacení.

Autorka článku: Yvona Pravdová

Příbuzné články