Z deníku blondýny: "Jak jsme hráli na Peška"

Díl 2.

To vám bylo tak. Kamarádka z Budějic mi řekla: „Kurňa Dudís, pojďme se setkat někde na půl cesty! Pořád mluvíme přes telefon, ale já už vůbec nevím, jak vypadáš!“ „Tak jo,“ odvětila jsem, „super nápad“. Nebyla to jen obyčejná kamarádka, ale šlo o kolegyni z logistiky stejné firmy. A tak slovo dalo slovo. Rozeslali jsme informační email na všechny pobočky s otázkou, kdo se ještě přidá. Náš nápad totiž skončil u sklípku na Jižní Moravě.

Z Ostravy vyrazily dvě auta. Jedno brzy ráno a v druhém jsem jela já s nejlepším kamarádem, který nepatřil ani k firmě. Když jsme dorazili na místo, vítal nás veselý jásající dav, protože jsme, jako vždycky, dorazili poslední. Tašky jsme nechali v autě, protože už nebyl čas se ubytovávat. Jen nám ukázali prstem na tmavě hnědé unimobuňky, které byly cca 400 metrů od sklípku. 

„Potéé,“ volal na nás majitel s pohárky v ruce. „Tož vás tady víítáám, póté kóštovát!“ Museli jsme dohnat tempo ostatních, pochopitelně, a tak jsme se chopili pohárků opláchnutých v ledové vodě a nechali si nalít čistého vína. Následovala hra na krtka. Dlouhá tůra vyhloubeným tunelem sklípku, který měl snad několik kilometrů. Naštěstí byl plný zábavných zastávek s odměnami. Když jsme po hodině dorazili na konec, čekala nás odměna v podobě velké místnosti, ve které byl obrovský stůl plný neskutečných dobrot.

Když mé hodinky ukázaly jednu v noci, věděla jsem, že moje osobní časoměrka je dávno po večerce, a tak jsem se rozhodla to vzdát. Kamarád se přidal, a tak jsme se jako první vydali na kutě. Vytáhli jsme tašky z auta, které stálo u prašné cesty a vydali se do pole směr ubikace. Světýlko nad dveřmi sklípku bylo na čidlo a najednou zhaslo. Ve vteřině nás pohltila hluboká tma. Myslím, že jsem tehdy řekla: "A sakra!".  Ani hvězdy tu noc nesvítily. Anebo jestli jo, tak už jsem je neviděla. Oba jsme instintivně upustili tašky na zem a ruce jsme z bezpečnostních důvodů dali před sebe. Jako když hrajete na babu. A šli jsme. Krůček po krůčku. Hezky jsme našlapovali a hledali unimobuňku o velikosti 6x4 metry na otevřené pláni. Modlila jsem se, abych nesáhla na zadek koňovi, který se tam přes den pásl, protože to bych byla doma coby dup. „A bum“, z pravé strany se ozval zvuk umakartového jádra. „Mám to!“, zakřičel kamarád, a radostně se stavěl zpátky na nohy. „Paráda, jdu za tebou, šeptej něco, ať vím, kam jít.“ požádala jsem ho. „Šeptám, šeptám, šeptám...“, opakoval stále dokola. „Ty vogo. A kde to má dveře?“ ???

Věděli jsme, že je musíme najít. Ale hledali jste někdy dveře na unimobuňce? Když jsme takhle obíhali asi desáté kolo, s úmyslem najít "kliku", která jako jediná mohla vyčnívat z hladkých umakartových panelů.... , došlo nám, že jsme úplně blbí a totálně v háji, protože mobilní telefony máme v taškách někde v terénu. To už jsme ale umírali smíchy. Hrát, „Chodí Pešek okolo“ unimobuňky můžeme fakt jenom my z Ostravy!

(Autor: Iveta Mauci, redakce Program, Foto: pixabay)