Jsem dobrá matka?

Už téměř 12 let bruslím na tenkém ledě jménem rodičovství a pokládám si otázku, jestli jsem dobrá matka. Když se narodil absolutně jsem netušila, co s „tím" malým tvorem mám dělat, přišel mi strašně malý a rozbitný, bála jsem se ho i pochovat.

Celý život mu tvrdím, že on mě učí, jak být mámou. Připadá mi, že to je role, kdy není nikdy hotovo. Sotva jsem pochopila, co ode mě potřebuje, naučila se rozpoznávat, který pláč je hladový a který pos.atý všechno se změnilo. Přišlo mi, že mi to dělá schválně. Ve chvíli, kdy jsem cítila, že v tom začínám umět chodit, se jak na potvoru posunul do nějaké další fáze a já zase byla absolutně v lese a začínala se vše kolem něj učit od znova.

A tak uteklo téměř 12 let. Začíná „to" být pubertální a pyskaté a je nějak těžší „TO“ milovat. Co si budeme říkat, ty roztomilé nevinné bezelstné tulící chvilky máme za sebou. Vystřídaly to oči v sloup, trapná matka, co dělá ostudu a stejný názor od kámoše je svatá pravda, i když ten samý názor v mém podání je samozřejmě největší zlo.

Strachy o jeho bezpečí vystřídaly strachy o to, co z něj bude, jaký bude člověk, jak bude žít až já tady nebudu, jakými lidmi se obklopí, jak se k nim bude chovat.

Přemýšlení o tom, jak mu být dobrým vzorem, kdy ho chválit, aby měl zdravé sebevědomí, naopak kdy mu sklepnout hřebínek, když začne moc machrovat. Chci po něm moc, nebo málo? Kdy mu pomoci a kdy ho nechat překážku překonat samotného a neumetat mu všechny cestičky? 

Je už to dneska parťák a i on svými ambicemi a vůlí jít si za svým je mi často vzorem a inspirací a jindy je na zabití, jako každý puberťák.

Asi nezbývá než vlídnost k nám samotným, mámy, dělejme to jak nejlépe umíme a třeba to oni i my přežijeme a jestli někdy najdu odvahu a budu mít před sebou skleničku dobrého bílého, tak se zeptám i svého puboše, jak by hodnotil on mě jako rodiče. Protože často hodnotíme a kritizuje my je a ono bychom se něco dozvěděli určitě i opačně.

Takže zdar a sílu všem dětem i rodičům. (mabys, foto:zenysro.cz)