(KON)TEXTY Jána Mančušky
Dvě konceptuální díla Jána Mančušky jsou k vidění až do 24. března 2019 na výstavě v ostravském Domě umění. Jedná se o práce nazvané Veden zdmi otočil jsem se do rohu (2007) a Žena středního věku (2009). Ty loni ostravská galerie zakoupila do svých sbírek. Jaroslav Michna uvádí, že „kurátorský záměr představit na výstavě pouze a jenom tato dvě díla je motivován nejen vědomím náročnosti procesu jejich pochopení, ale také faktem, že velkorysost a čistota instalační prezentace ve výstavním prostoru může napomoct jejich adekvátnímu prožitku. Z výše uvedeného vyplývá, že výstavní blok nemá ambici ukázat Jána Mančušku v jeho celistvém uměleckém rozpětí. Je pouze částečným otiskem jedné autorovy tvůrčí polohy, v níž se zaobíral texty jako nástroji uměleckého sdělování.
Michna, který je kurátorem výstavy, dále mimo jiné píše: „Jak již bylo zmíněno, autor se v určitém období (2003–2007) intenzivně obrací k vytěžování textů jakožto nástrojů uměleckého sdělování. Práce s textovými formálně-ideovými artefakty je inspirována konceptuálními procesy ve výtvarném umění, které mají své kořeny v USA 60. let 20. století. Konceptuální umění té doby bylo silnou opoziční reakcí, jednak na formalistní umělecké proudy, jakými byly abstraktní expresionismu, minimalismus, či pop art, a jednak na rodící se trh s uměním, který se začal zmocňovat výtvarných děl jakožto prodejních komodit. Základem amerického konceptualismu 60. let tak bylo, zjednodušeně řečeno, vyvázání umění ze zatuhlých formálních struktur, a to v návaznosti na postupy Marcela Duchampa, který již na počátku 20. století nastartoval proces zpochybňování zavedených forem výtvarného umění. Konceptuální přístupy 60. let vyvázané z této formativní výlučnosti pak spíše nabývají charakteru autonomního mentálního procesu a svůj potenciál rozpínají do neprobádaných oblastí, jakými byly gestické akce, performance a volné prolínání médií. V neposlední řadě je tento historický proces doprovázen tendencí takzvané dematerializace. Fyzická forma díla jako estetického artefaktu tak bude popírána a rozličně borcena. Součástí této, dá se říci velice podstatné tendence pro umění druhé poloviny 20. století, byla i cesta amerického umělce Josepha Kosutha, který onu dematerializaci promýšlel jako analytickou práci s jazykem, tedy potažmo s textem.
Ján Mančuška byl touto tendencí v určité době silně inspirován. Texty a textová pole manipuloval, zkoumal a promýšlel v rozličných souvislostech a zároveň o nich uvažoval jako o fyzických objektech instalovaných v galerijních prostorách. Tak vzniká například Fragment asynchronní historie – Skutečný příběh / příběh Jany (2004), Ode zdi ke zdi (2005), Skutečný příběh (2005) nebo právě na zdejší výstavě přítomný Veden zdmi otočil jsem se do rohu (2007). Narace těchto textových polí je pozměňována ve vztahu ke konkrétní instalaci, v níž se počítá s fyzickým pohybem diváka. Pohybovat se v prostoru instalace zároveň znamená pohybovat se v různých dějových souvislostech. Je nám tak nabízena změna časové posloupnosti, alternace děje, perspektivy a dokonce změna osoby vypravěče (muž / žena, ich-forma / er-forma). Variantní posuny v důsledku narušují očekávatelné lineární čtení textu a přinášejí zvraty pozměňující kauzalitu děje a perspektivu předvídaného. Významové křižovatky či odbočky v těchto pracích ukazují na potenciál mnohovrstevnatého pojímání světa a relativizování subjektivní optiky (pravdy).
Text jako umělecký prostředek přenosu informace je pro Mančušku ideálním nástrojem, jak pracovat s obsahem a myšlenkou bez užití výrazné spektakulární vizuality.
Ján Mančuška je autor odmítající skrze své umění nabízet prvoplánový spektákl, tedy jednoduchou efektní podívanou, která na vnímatele neklade zbytečné nároky. Jeho dílo je pravým opakem. Kontaktovat se s ním je namáhavý a napínavý proces. Ten, kdo se mu podvolí a promění ho v pochopení, pak zažije kontakt se silným uměleckým gestem.“ Více informací najdete na https://www.gvuo.cz/kon-texty-jana-mancusky_ed81. (hav)
