Krámek s keramikou na Hukvaldech přečkal všechny krize

Pokud jste někdy zavítali na Hukvaldy, nemohli jste ten krámek s keramikou minout. Zdeňka Sobotíková obchůdek jménem Zdenica provozuje v místech vedle restaurace U námořníka už přes třicet let.

„Na Hukvaldech žiju už padesát šest let, přivdala jsem se tu z Frýdku-Místku,“ vypráví Zdeňka Sobotíková a po chvíli je jasné, že úspěšná je mimo jiné i proto, že si umí se svými zákazníky hezky povídat…

„Čtyři roky před revolucí mi bylo nabídnuto místo v obchodě služeb tady na Hukvaldech – říkala jsem si, že aspoň nebudu muset dojíždět, bylo to výhodné. Obchůdek mi vybavili, byla tu sběrna pro opravnu bot a čistírnu a prodejna vzorkovny skla. Z Třince sem dováželi své výrobky. Rozjelo se to, bylo to fajn. Pak přišla revoluce, a co teď?“ vzpomíná Zdeňka Sobotíková.

Její manžel Petr Sobotík se stal v prvních svobodných volbách starostou Hukvald a ona se rozhodovala, co dál. „V bláhové představě jsem si myslela, že si tu udělám cukrárničku. Ale jak vždycky tvrdím: každý kůň se má držet svého kopyta – zkrátka toho, co umí. Takže nakonec jsem pokračovala ve svém krámku. Zpočátku jsem tam prodávala broušené sklo z třinecké provozovny, jenže oni pak začali vozit všechno zboží do Prahy a já se tak musela rychle rozhodnout, co dál. No a volba padla na keramiku.“

Začátky byly těžké, keramiků bylo zoufale málo a když už se nějaký šikovný našel, měl tolik odběratelů, že si každý vzal jen pár kousků. „Horko těžko jsem našla pána, který dělal krásnou bílou keramiku. Jenomže se ve městě otevřelo pár dalších obchůdků a on už nestačil keramiku vyrábět. Přijela jsem tam, myslela si, že nakoupím plné auto keramiky, ale jemu už nic nezbylo. Ale nakonec jsem ho získala,“ usmívá se Zdeňka Sobotíková.

Krámku se postupně začalo dařit, jeho majitelka si v každé době, i v těch těžkých, dokázala udržet vkusnou a moderní nabídku, takže si obchůdek získával dobré jméno. „Samo­zřejmě byly i kruté časy, na dům jsem si půjčila a těžko jsem půjčku splácela. Každý rok jsem obchod v hlavě zavírala, děcka už to nemohla ani slyšet. Někdy se divím, že jsem to všechno vydržela. Pomo­hly mi i děti, které mě v těžkých dobách vždycky podpořily,“ říká Zdeňka Sobotíková.

Postupně si na Hukvaldy našli cestu cizinci, kteří sem začali jezdit hlavně kvůli skladateli Janáčkovi, který je dodnes znám více ve světě než doma. „Začali jezdit Japonci, Němci. Postupně vznikaly nové keramické dílny a já si mohla konečně vybírat podle svého vkusu,“ vzpomíná na začátky úspěšné cesty provozovatelka obchůdku Zdenica. „Nemám školy a neumím cizí řeči, takže domluvit se někdy bylo těžké, ale vždycky jsem to zvládla,“ říká. V tu chvíli se do rozhovoru zapojuje její dcera Kateřina Eliášová. „Jednou se maminky ptala nějaká cizinka, jestli bude mít otevřeno i zítra. Než jsem jí to stačila přeložit, mamka to pochopila a řekla: Závtra? Ja!“

Zdeňka Sobotíková zná spousty keramiků z celého Česka, s některými spolupracovala dlouhé roky, s jinými spolupráci ukončila, když se jí jejich výrobky nelíbily nebo se jejich cesty zkrátka rozešly. „Některé výrobce jsem v podstatě přinutila, aby vyráběli na zakázku pro mě a podle mého vkusu,“ směje se Zdeňka Sobotková.Když k nám dorazily výrobky z Číny a své obchody tu otevřela Ikea, poznala to i paní Sobotíková. „Zákazníci se přiznali, že už nakupují i jinde, ale nakonec si stejně i u mě vždycky něco pořídili.“ A pokud jde o trendy, jak moc se v keramice za ty roky měnily? „Mění se to každý rok. Jeden rok jsme třeba prodali desítky andělů, druhý rok se neprodal ani jeden. Kdysi se hodně kupovali sloni, pak zase sovy, jindy kočky. Vždycky to jaksi vychytám. Nezůstala jsem pak ale jen u keramiky. Lidem se líbí ubrusy, polštáře. To i já doma musím pořád obměňovat, děti a manžel říkají, že jsem tím posedlá. Obecně platí, že co jsem prodávala před deseti lety, často frčí i teď. Některé zboží nestárne. Chystáte třeba Vánoce, podíváte se, co je trendy, ale jako první stejně nachystáte zboží z loňských Vánoc. A je pravda, že to loňské zboží se prodá nejdřív.“

Až přijde čas obchůdek někomu předat nebo poradit, jak podnikat, aby se nástupcům dařilo tak dobře, jako majitelce krámku Zdenica, co jim Zdeňka Sobotíková poradí? „Důležité je umět jednat s lidmi, to musí asi být i trochu vrozené. Ne každý je komunikativní. Dále si něco vytrpět, vytvořit si svůj okruh obchodů, dodavatelů, známých – co já vím, tak se všichni držíme vůlí a přístupem k lidem. Osobně se mi zdá, že umím mluvit i s mladýma, a za ty roky poznám, s kým se můžu dát do řeči. Samozřejmě ne všichni jsou na to zvědaví, prostě si chtějí něco koupit a jít. Já jsem si musela i trvat na svém při výběru zboží. Když od někoho něco chci, tak musím dát taky já a chovat se slušně. Takové jednání s lidmi je pro obchod nejdůležitější. Když jedu do města na průzkum trhu, tak hned poznám, kdo je obchodník a kdo ne. Nedávno jsem se jedné prodavačky ptala, jestli je v tom obchodě za trest.“

V posledních letech keramiků ubývá a mizí i obchůdky s keramikou. „Spousta keramiků skončila a mladí už v tom nepokračují. Mezi mými dodavateli je hodně sedmdesátníků,“ stýská si Zdeňka Sobotíková. Ale její obchůdek přežil covidovou pandemii i jiné krize. „Mně ani tak nevadilo, že ekonomicky obchod v tu dobu nefungoval, já jsem byla nešťastná z toho, že nemůžu do obchodu, za lidmi, zákazníky.“

Bývaly doby, kdy byla ve svém krámku Zdeňka Sobotíková dennodenně prodavačkou, skladnicí, účetní i uklízečkou. „Na všechno už sama nestačím, ale nejšťastnější jsem ve svém obchůdku. Byla jsem teď hodně nemocná. Myslela jsem, že krámek budu muset zavřít, že už to zdravotně neustojím. Ale díky rodině a okolnostem jsem z nejhoršího venku. Doktoři mi říkali, že nemůžu být doma, že musím do práce. Ta práce mě naplňuje a nabíjí. Když jdu do kopce, tak nadávám, ale jak překročím práh obchodu, tak jsem jak ryba ve vodě. Pokud se dožiju devadesátky, tak mě tady najdete,“ slibuje vitální majitelka krámku Zdenica.

Foto: Vladimír Pryček