"Vizi jsem za rok proměnil v realitu", říká majitel ostravského divadla Mír Albert Čuba

Albert Čuba je mladý, ale zkušený herec, kterého jste mohli vidět dvanáct let účinkovat v ostravském divadle Komorní scéna Aréna a dnes je majitelem divadla Mír ve Vítkovicích. Protože se slavilo první výročí uvedení na scénu, požádala jsem Alberta o rozhovor. Hovořili jsme o pozitivních a negativních záležitostech, které se mohou objevit, když si člověk založí vlastní divadlo. „Podnikání mám v krvi, protože rodiče mají svůj úspěšný byznys již mnoho let. Podnikám od roku 2009 a baví mě to, “líčí svůj záměr herec Albert Čuba. Kromě své náročné profese zvládá i výuku na ostravské konzervatoři, kde učí zajímavý předmět nazvaný jevištní pohyb. Své studenty chválí a pomáhá jim k úspěšnému ukončení studia a vstupu na divadelní prkna.

Co vás vedlo k založení divadla? Kde jste byl v angažmá?

Byla to dlouhodobá záležitost, která ve mně zrála několik let. Taková věc se nedá rozhodnout ze dne na den, je to vyustění pracovních okolností, snů, ambicí a potřeby změny. Měl jsem stálé angažmá v ostravském divadle Aréna, které se už mnoho let nachází u Sýkorova mostu. Zůstal jsem zde dvanáct let a hrálo se mi opravdu dobře. Během mého působení jsme získali třikrát titul Divadlo roku a dnes je už Aréna čtyřnásobným držitelem titulu.

Když jste byl v Aréně spokojený, proč jste se rozhodl založit vlastní scénu?

Změna po dvanácti letech je pozitivním bodem herce. Myslím si, že je pro nás změna angažmá a prostředí jednou za čas prospěšná.

Měl jste roční výročí založení divadla. Jak jste se popral s problémy během začátku?

Nevzpomínám si na nic, co by mě nepříjemně překvapilo. Byly to standardní věci, které v začátcích čekají každého podnikatele. Záleží i na konkrétním místě a budově, kde se divadlo otevírá. Pamatuji si, že jsem řešil technické problémy, jako například děravou střechu. Nemohli jsme najít plány k budově, protože je dost stará. Neviděl jsem to jako nepřekonatelnou bariéru, očekával jsem horší vstupní úkoly. Rozhodl jsem se svojí vizi proměnit v realitu, a proto jsem si z banky půjčil peníze na fyzickou osobu. Byl to prvotní vklad a nyní se bude pořizovat standardní kapitál.

Jak tedy hodnotíte roční působení scény? Jaké pozitiva a negativa vidíte?

Velmi pozitivně. Podařilo se divadlo dobře rozběhnout, funguje a hraje se. Stali jsme se součásti ostravské kultury. Jako pozitivní věc beru výběr her, které jsou komediální. Chceme diváky pobavit. Ostrava a okolí má 700 tisíc obyvatel a na takové množství lidí je v našem městě pořád dost málo divadel. Klidně by se ještě dvě další budovy uživily. Na druhé straně se mi částečně nepovedly technické záležitosti a řešení jeviště.

Kdo vám nejvíce pomohl ke zdánlivě jednoduchému založení soukromé scény?

Několik firem mi poskytlo finanční sponzorský dar. Rád bych poděkoval společnosti Porexi, která vyrábí součástky do aut pro jiné firmy. Majitelé mají rádi divadlo a rozhodli se, že měpodpoří. Několik jednotlivců nám také poskytlo finance. A samozřejmě rodina, ať už manželka, či rodiče. Bez nich by to nešlo.

Co vám dalo a také vzalo podnikání? Jaká byla reakce kolegů? Byli překvapení?
Pocházím z rodiny, kde podnikání je přirozenou součásti života. Jestli mi to něco vzalo? Asi je to částečně klid a pocit bezstarostnosti. Když jsem byl ve stálém angažmá, neměl jsem hmotnou zodpovědnost. Je to pro mě nová zkušenost. Kolegové z ostatních ostravských divadel byli příjemně překvapeni. Jsou nadšení a fandí mi. Národní divadlo Moravskoslezské mi pomohlo s kulisami, nebo třeba zapůjčilo nosnou konstrukci na světla.

Vidí v tom ostatní divadla konkurenci?

Upřímně řečeno nevím. Faktem je, že každé ostravské divadlo má poměrně jasně vystavěnou dramaturgickou linku, takže k nějaké silné přetahované o diváka určitě nedochází. Trošku se křížíme v činoherních komediích, jež uvádí NDM, nicméně tam se zase jedná o čtyřsouborové divadlo s muzikálem, operou a baletem.

Jak hledáte kolegy? Máte problémy s obsazením rolí?

Znám všechny ostravské herce a osobně je kontaktuji. Máme malé personální obsazení rolí, většinou mezi třemi až pěti herci. Oslovujeme herce, kteří se nejlépe typově hodí a mají chuť u nás hrát. Většina kolegů je v divadlech v angažmá. My produkujeme jednotlivé hry a najímáme si herce na konkrétní představení. Časový harmonogram se plánuje tři měsíce dopředu na základě volných dnů hostujících herců. Ale obecně s obsazováním rolí problém není.

Snažíte se divadlo nabídnout i k jinému využití?

Ano. Máme pouze osm až dvanáct vystoupení měsíčně. Pronajímáme prostory k oslavám nebo koncertům. Například jsme uvítali cestovatele Ladislava Zibury, který vyprávěl o zážitcích z Arménie a Gruzie. Mělo to obrovský úspěch. Posluchači sál vyprodali. Možná by vás mohlo zajímat, že divadlo má 339 míst k sezení a dále místa pro vozíčkáře.

Podporuje vaší činnost i město?

Je pravda, že zejména při rozjezdu takového projektu, je každá finanční pomoc vítána. Minulý rok jsme s žádostí o grant neuspěli, nicméně letos se to podařilo a magistrát nám finančně přispěje. Městský obvod Vítkovice je rád za divadlo Mír, protože jsme do oblasti přinesli kulturu a velmi dobře spolupracujeme. V minulém roce nám poskytli 20 tisíc na vznik nové inscenace. Tak dobrou kooperaci jsem snad ještě nezažil.

Asi máte hodně práce. Co se změnilo ve vašem soukromí?
Nic moc. Zůstávám v oboru. Časová náročnost je stejná, i když méně hraji a zkouším. Řeším více provozní a marketingové věci a všechno zajistím během dne, abych měl po 16 hodině už klid a mohl být s dětmi. Představení hraji třeba pětkrát za měsíc. Míval jsem až pět vystoupení týdně a do toho nemohu opomenout zkoušky v divadle, které divák nevidí. Poslední rok jsem tak doma více než v minulosti. Divadelní provoz je náročný. Zkoušky jsou dopoledne od 9.30do 14 hodin, pak jdou herci domů a večer v 17 hodin se znovu scházejí v divadle, kde hrají do 22 hodin. Divadelní systém není pro každého, člověk si ale rychle zvykne.

Vrátíme se zpět k vašemu studijnímu oboru. Které předměty jste opravdu miloval na konzervatoři?

Byla to čeština a literatura, kterou učil Tomáš Vůjtek a zároveň to byl vynikající dramaturg divadla Aréna. Uvádím jeho jméno, protože formoval můj pohled na divadlo. Jako další oblíbené předměty mohu jmenovat umělecký přednes, dějiny divadla, akrobacii, step a jiné.

Pocházíte z herecké rodiny? Lidé si myslí, že divadlo dělají hlavně děti z uměleckých kruhů.

Nikdo z široké rodiny se herectví nevěnuje. Od páté třídy jsem ale chodil do dramatického kroužku, který mi zajisté pomohl k úspěšnému zvládnutí přijímacích zkoušek. Představa, že na konzervatoř se hlásí děti z rodin, kde je herectví i povoláním rodičů, je asi vyvolán přílišným čtením lesklých časopisů. Praxe je ale úplně opačná. Na ostravské konzervatoři je cca čtyřicet studentů herectví a myslím, že snad pouze dva mají rodiče herce.

Co si myslíte o svých studentech? Máte s nimi dobrý vztah?

Všichni studenti konzervatoře, bez ohledu na obor, jsou mimořádně talentovaní. Dostat se na konzervatoř není jednoduché. Talentové zkoušky jsou náročné a pouze malé procento uchazečů uspěje a mohou řádně začít se vzděláváním. V každém ročníku herectví je obvykle deset studentů a studují čtyři roky. Někdy se stane, že nějaký žák v ročníku začne lumpačit a studium nedokončí, jako na každé škole, ale „úmrtnost“ je opravdu malá. Po absolvování konzervatoře mohou nastoupit do divadla, nebo pokračovat na vysokou školu a studovat příbuzné obory na JAMU, DAMU, režii či dramaturgii.

Co je hlavním důvodem opuštění divadla po absolvování konzervatoře?

Děti nastupují na konzervatoř po základní škole v patnácti letech a sami většinou nevědí, co chtějí dělat. Myslí si třeba, že divadelní herectví je vstupenkou do televize, protože se chtějí stát známými osobnostmi a být v časopisech. Nebo jsem také zažil, že opustili divadlo, protože je vystupování přestalo bavit a po pubertě změnili názor na svojí příští profesi.

Na závěr odbočíme od vašeho podnikání i vyučování. Jaké koníčky vám zaručeně pomohou zlepšit náladu?

Hodně čtu a píši povídky do šuplíku. Pro vypnutí mozku mě nejvíce pomáhají počítačové hry, které si někdy rád zahraji. Sbírám komiksy, které mají své místo v domácí knihovně.

Autor: Ing. Lada Kutějová