Když se zažehnou raketové motory - Vladimír Remek

S Vladimírem Remkem jsme vzpomínali na jeho let do vesmíru. A jak se po prvních větách ukázalo, má k Ostravě výjimečný vztah, mnohokrát ji navštívil, žije tady část jeho rodiny a mnoho přátel. Začtěte se do silného příběhu vyprávěného s pokorou, humorem a hlubokým poznáním...

*****

Od Vašeho letu do vesmíru uplynula hodně dlouhá doba, letos to je 43 let. Člověk toho zažije v životě hodně, časem se vzpomíny obrušují, zůstávají jen silné zážitky. Co Vám utkvělo v paměti z přípravy a samotného letu? Jak jste se vlastně stal kosmonautem?

Nemůžu si už samozřejmě pamatovat všechno, ale pamatuji si celkovou atmosféru. Abyste pochopili, jak to tenkrát bylo, musíte se pokusit vžít do té doby, do tehdejší atmosféry, která byla před více než 40 až 50 lety. Moji generaci zasáhly dozvuky války. Byl jsem malý kluk, který bydlel v Českých Budějovicích až do 4. třídy. Tam jsem chodil do základní školy a viděl Kleť, dominující kopec a na něm observatoř. V rámci této atmosféry jsme v rádiu poslouchali diskuse na téma, že by člověk mohl letět do vesmíru.

4. října 1957 byla v Sovětském svazu vypuštěna první umělá družice Sputnik.

To tehdy byla taková událost, že lidem stálo za to vyjít na ulici a dívat se jihozápadním směrem na oblohu, jestli neuvidí letící svítící tečku. Byla to první silná událost, která mě poznamenala. Pak létala do kosmu další tělesa až přišel rok 1961, to už jsme bydleli v Brně. Do kosmu letěl Gagarin, což byla ještě větší bomba. A já jsem si v té době řekl, že chci taky. Měl jsem štěstí, že mě přijali do Košického vyššího leteckého učiliště, to už mi bylo 18 let a chápal jsem, že to nebude tak jednoduché.

V té době už jste pomýšlel na to, že byste mohl být kosmonautem?

Když jsem končil učiliště, stále jsem doufal, že by šance mohla přijít. Ale za dva roky jsem měl příležitost ke studiu na vojenské akademii Jurije Gagarina nedaleko od Moskvy, shodou okolností kousek od Hvězdného městečka.

Asi jste byl, jak se říká, ve správný čas na správném místě.

Postupně se ukázalo, že jsem se trefil do situace, která se neopakuje tak často. Musel jsem mít určité předpoklady, ale postupem let si uvědomuji, že jsem měl zároveň obrovské štěstí, že to byla souhra různých náhod a intuitivních rozhodnutí.

Přeskočme měsíce tvrdého výcviku. Přichází chvíle, kdy už víte, že poletíte. Bál jste se?

Na to vždycky odpovídám: Ten, kdo z dospělých lidí říká, že nepoznal nikdy strach, tak buďto není normální nebo neříká pravdu. Protože každý normální člověk zažívá v životě různé chvíle, kdy z nejrůznějších důvodů zažívá strach. Má obavy o partnera, o děti, strach ze zkoušky a podobně. Jde o přirozenou lidskou vlastnost. Strach je vlastně instinkt, který nám umožňuje přežít. To není strach o život, to by člověk nemohl lítat, nemůžete trpět nějakou fóbií, ale máte obavy, aby vás něco nezaskočilo a samozřejmě vás to nějakým způsobem mobilizuje. Věděl jsem, že přede mnou letělo 43 američanů a 43 sovětů. Sovětům ale zahynuli 4 lidé. To není pravděpodobnost, jen četnost, ale stejně to vypovídá, že každý desátý do té doby zemřel. Samozřejmě Vás to napadne, ale nemůže to být dominující. Důležité je, že jste velmi dobře seznámen s konstrukcí rakety a vycvičen. Můžou se stát okolnosti, které neovlivníte, ale musíte mít vysokou důvěru k celému týmu lidí, kteří let připravovali. Takže strach jsem samozřejmě měl, ale projevovalo se to jako zvýšený puls a adrenalin. Vystupňoval se až v okamžiku startu a opadl okamžikem vzletu.

Popište nám pocity, když se pod vámi zažehnou raketové motory.

Ony se ty motory nezažehávají najednou, že byste dostal ránu a raketa odletěla jako míček odpálený bejsbolovou holí. Zhruba 5 minut před startem jsou oživovány systémy rakety, které mají umožnit, aby se motory vůbec zažehly. To všechno vnímáte, ale nemůžete s tím nic dělat, protože to běží automaticky podle nějakého algoritmu. Když se motory zažehnou, tak to ani nepostřehnete, to vám řeknou ze země a okamžik vzletu se počítá až od okamžiku rozpojení jakési zástrčky v zásuvce, kdy už je raketa nepatrně v pohybu. To říkám laicky. Posádce tohle říká operátor v rádiu. Zhruba 15 sekund předtím, než se raketa odlepí od země, dojde k zážehu motorů a ony nabírají tah. Teprve od té chvíle začnete vnímat, jak loď pomalu nabírá rychlost, začíná stoupat přetížení. Celý proces navedení na oběžnou dráhu trvá asi 9 minut. A to je strašně dlouhá doba. Tam už není čas na strach, protože sice nemáte aktivní řízení, ale musíte sledovat celou řadu parametrů a očekává se od vás aktivní účast.

Kdy jste uviděl poprvé zeměkouli a jak to na vás zapůsobilo?

Zemi jsem uviděl ještě z kosmické lodi. My jsme odstartovali na stínové části zeměkoule a letěli jsme do noci, ze které jsme vylétali někde v prostoru Japonska. To bylo krátce po uvedení na oběžnou dráhu. Ještě jsme byli upoutáni na křesle, když jsem zahlédl výsek povrchu Země. První můj vjem byl vlastně optický klam, protože jsem nevnímal zakulacení povrchu směrem ke mně, ale obráceně. Ale to bylo jen chviličku. Ještě jsem neměl moc času na prohlížení, později už bylo příležitostí víc. Pocity? Fantastický. Dodneska si všechno pamatuju. Měl jsem i docela štěstí, protože jsem za relativně krátký let viděl řadu zajímavých jevů. Například pod námi proletěl do atmosféry meteorit, viděl jsem polární záři, písečnou bouři, oblačnost prosvětlenou blesky, Amazonku jak se vlévá do moře nebo velká kanadská jezera, na kterých pukaly ledy.

Co vám osobně dal let do vesmíru? 

Musím říct, že mě let do vesmíru velmi silně ovlivnil v poznání. Například v tom, že planeta je konečná, má konečný rozměr. To si na Zemi většina lidí vůbec neuvědomuje.

Lidstvo se žene do záhuby, likvidací ekosystému si pod sebou řežeme pomyslnou větev.

Zcela evidentně model fungování civilizace na profitu není ideální. Na škole jsme se učili, že na Zemi jsou necelé dvě miliardy lidí. Za tu dobu se počet lidí ztrojnásobil. Vůbec si neuvědomujeme, že jsme stejně zranitelní jako jakýkoli jiný živočišný druh. Jsme tak rozežraní, že zemědělskou půdu likvidujeme jenom proto, že tam chceme postavit sklady, abychom vydělávali peníze. Ale jíst budeme chtít i za padesát let. A my si tuhle krajinu s lehkým srdcem likvidujeme. Abychom se dostali na jiné planety nesmí se lidstvo předtím zahubit.

Věříte, že někde ve vesmíru jsou jiné civilizace?

Myslím, že ano. Věřit můžete čemu chcete a nemusíte nic dokazovat. Z toho, jak já chápu vesmír a nekonečno, je možné opakování vhodných podmínek. Z principu se domnívám, že vhodné prostředí nebude ve vesmíru úplně běžné, ale proč by se život mohl objevit jen na Zemi a ne taky někde jinde? Já si myslím, že někde existuje život, ale jsem přesvědčen, že ne ve stejné fázi vývoje.

Autor: Josef Bordovský