Žijte tak, jako by dnešek byl váš poslední den, říká MUDr. Zdenka Němečková Crkvenjaš

Mnoho lidí zná tuto sympatickou mladou doktorku z popáleninového centra Fakultní nemocnice v Ostravě Porubě. Léčila i malou Natálku z Vítkova před několika roky a objevila se i v televizi na ČT 24. Narodila se v Ostravě, kde má rodinu z matčiny strany. Ale když jí bylo půl roku, tak odcestovala s matkou do Bosny Hercegoviny, kde na ně čekal otec s rodinou. Do svých patnácti vyrůstala v domečku kousek od Sarajeva, což je hlavní město. I když Bosna není od Česka daleko, jsou zde rozdíly v životních hodnotách obyvatel. „Pamatuji si, že i během války soudržnost mezi lidmi byla veliká, “tvrdí paní doktorka Němečková. Pokud jste někdy navštívili Balkán, určitě budete souhlasit s následujícím srovnáním se středoevropskou kulturou.

Jaké bylo vaše dětství strávené v Sarajevu?

Do deseti let jsem bydlela na vesnici s prarodiči několik kilometrů od Sarajeva. Byla jsem u nich nejspokojenější, protože oba rodiče pracovali a babička s dědou se mi hodně věnovali. Nechodila jsem do školky, ale hrávala jsem si s dětmi od sousedů a krásně jsme si společně užívali. Od druhého stupně základní školy jsem pak šla do Sarajeva, kde jsem studovala ještě jeden rok gymnázium. Pak už začala válka a my jsme se vrátili do Ostravy.

Vím, že jste s Bosnou stále spjata a jezdíte tam. Zkusila byste srovnat život lidí v Ostravě a Sarajevu?

Zásadním rozdílem je společenský život. V Česku každý funguje více sám za sebe, ale na Balkáně jsou lidé stále spjati navzájem a není to jen rodina. Sousedé se navštěvují a pomáhají si a učí tak i své potomstvo. I za války se drželi pospolu a vzájemně se podporovali. Rodiny často žijí společně v jednom domě nebo blízko sebe. Děti pečují o své rodiče a velmi zřídka se stává, že prarodiče končí v domově důchodců.

Měla nějakou špatnou zkušenost s Čechy, která vás zarmoutila?

S některými Čechy. Například má teta žila v zařízení pro důchodce a pravidelně jsme jí navštěvovali. Obvykle jsme potkávali jen pár lidí, kteří přijeli na návštěvu. Když jsem se jednou přišla podívat na tetu, překvapil mě počet lidí, který se v daný den objevil. Na recepci jsem se dověděla, že jsou důchody. To už nemusím dále pokračovat ve vyprávění. Je to smutné. Musím ale podotknout, že nejsou všichni lidi stejní. Ve svém okolí mám úžasné sousedy.

Chodila jste v Bosně do školy. Jak byste charakterizovala školní systém?

Podle mě byl efektivnější než v Česku. Prázdniny trvaly čtyři měsíce a nestávalo se, že se neprobrala látka z předmětů. Kdo má děti, tak ví, že zde se to zde někdy stává. Co bylo ale nejpodstatnější, že nás učili jiným stylem. Týkalo se to hlavně samostatného přemýšlení. Například v matematice a fyzice jsme museli sami odvodit vzorečky, ne se je učit zpaměti. Probrané látce jsme pak více rozuměli. Ale v Česku zase máme dobré všeobecné znalosti ve srovnání s jinými zeměmi.

Byla jsem v Sarajevu a moc se mi líbí. Jaký máte názor na hlavní město?

Je veliké a krásné. To souhlasím. Je obklopeno krásnými horami, protože se nachází v údolí. Z kopce je nádherný pohled na celé město. Mě se líbí stará i nová část. Co mě stále překvapuje, že je dlouho po válce a stále je vidět známky střílení na budovách, které jsou neopravené. Město je stále relativně chudé. Ze Saudské Arábie proudí mnoho peněz na výstavbu mešit, kterých je opravdu mnoho. Co je důležité, že jsou stále populární oblasti s kavárnami, kde se lidí setkávají a povídají si. Chybí mi v hodně městech České Republiky čtvrtě s pěšími zónami, kde by si lidé mohli sednout na kafe a být spolu.

Jaké jsou v Bosně platové podmínky? Co je nejdražší?

Životní úroveň je horší než v Česku. Lidé jsou ale zvyklí žít skromněji. Nevyhazují tolik peněz za potraviny, které nutně nepotřebují. Kupují jen to, co momentálně potřebují. Bosenci si musí dobře rozmyslet, za co utrácet. Také bydleni je drahé. Byty jsou často nájemní. Pokud má někdo vlastní dům a patro je volné, pronajímají to, aby lépe uhradili náklady spjaté s bydlením. Máme se v Česku ještě dobře.

Je vidět, že Bosnu milujete. Je zde něco, co byste nejraději změnila?

Ano. Jsou to kuřáci, kteří jsou na svou neřest pyšní. Děti začínají s cigaretami podle vzoru rodičů okolo deseti let a nedělají nic tajně, protože jsou rodinami v kouření podporováni. Dalším problémem je zdravotní péče. Při každé návštěvě lékařů doplácíte a jsou to dost vysoké částky. Například si jdete změřit tlak a z peněženky vytáhnete deset euro. Zlaté české zdravotnictví.

Když shrneme bosenskou kulturu. Jakých nejsilnějších stránek si ceníte?

Jak jsem již zmínila, je to rodina a soudržnost mezi jednotlivými členy, ale i sousedy a kolegy v práci. Skvělou věcí je odvaha lidí. Když se na něčem domluvíte, že do něčeho půjdete, nikdy se nestane, že lidé by si to rozmysleli a na poslední chvíli cukli od daného záměru. Jejich hrdost jim to nedovolí.

Když jsem se připravovala na rozhovor s vámi, přečetla jsem si, že jste byla v USA. Jaký byl hlavní záměr návštěvy jiného kontinentu?

Byla to služební cesta asi tři roky zpět, kde jsem se podívala, jak funguje popáleninové centrum v New Yorku. Musím pochválit českou lékařskou péči, když srovnávám zdravotnictví ve velkoměstě s naší nemocnicí. Vybavení přístrojů je téměř stejné a také počet ošetřujících lékařů není vyšší. Co mě v Americe chybělo a udivilo je, že pacienty pouštěli domů nedoléčené, protože už si další léčbu v nemocnici nemohli dovolit a stav byl stabilizovaný. New Yorští lékaři nechápali, že v Česku skoro vše platí pojišťovny a že máme systém zdravotního pojištění založený na solidaritě. Také je překvapilo, kolik zdravotních výkonů je u nás prováděno lékaři. Například ošetření laserem nebo převazy popálenin na sále. Práce lékaře je v Americe drahá a málo lidí by si takový přepych mohlo dovolit.

Určitě jste byla i na procházce po New Yorku. Z čeho jste byla nejvíce nadšená?

Je to brilantní monumentální město se zachovalými historickými prvky, jako je například stará dráha. Udělali nádhernou promenádu mezi bloky v podobě několika pater nad zemí. Další skvělou věcí je pro mě Centrál park. Tiché a relaxační místo uprostřed hlučného města.

Jako lékařka jste musela mít ráda školu. Co jste tedy studovala?

Základní školu a první ročník gymnázia jsem absolvovala v otcově domovině. Po přestěhování zpět do Ostravy jsem se přihlásila na gymnázium v Ostravě - Zábřehu a to hned do druhého ročníku. Rozdíl ve výuce byl dost veliký. V Sarajevu je celé gymnázium zaměřeno všeobecně nebo humanitně, popřípadě matematicko-fyzikálně. Základní předměty ale zůstávají na všech typech gymnázií stejné. Latina byla jeden z hlavních předmětů, který je v Česku úplně vynechán. V Bosně byl školní systém dle mého názoru přísnější. Studenti si byli vědomi, že vzdělání je důležité a tak k tomu přistupovali. Co jsem se například z matematiky a fyziky v prvním ročníku naučila, s tím jsem pak v Ostravě vystačila téměř do maturity. Pak jsem si zvolila medicínu a jsem spokojená s výběrem povolání.

Jak jste přišla k titulu MBA(Master of Business Administration)? Proč jste se rozhodla ještě pro další školu?

V naší nemocnici byl zaveden systém strategického řízení. Pro vedoucí zaměstnance byl proto vytvořen systém dalšího vzdělání. Kdo měl zájem, mohl se přihlásit. Jsem studijní typ a ráda čtu manažerské knihy a všimna jsem si, že polovinu knih jsem již četla, když jsem se manželovi divála na seznam literatury. Můj muž má vystudovanou také stejnou školu v Brně. Celý název je Brno International Business School a je v licenci za Nothingham Trend University. Studium trvá tři roky. První rok je možno absolvovat v češtině, další dva roky jsou povinně v anglickém jazyce, včetně dizertační zkoušky.

Co jste si tedy odnesla ze studia managementu pro praktický život?

Díky přednáškám s výbornými a znalými lektory jsem měla šanci si popovídat o různých problémech týkající se například lidských zdrojů a práce se zaměstnanci. Dodnes z toho vycházím a přiznám se, že jsem i změnila některé metody přístupu k lidem. Dále jsem si vyjasnila některé věci z ekonomiky, na které jsem se už nemusela podrobněji dotazovat na ekonomickém oddělení. Dostala jsem takový ucelený rámec v oblasti ekonomiky a managementu.

Vím, že jste velice zaneprázdněná. Jak byste zhodnotila váš běžný denní režim a třeba pomohla jiným zaměstnaným ženám?

Každý den je rozdílný. Učím ještě v Praze na Institutu postgraduálního studia lékařů, kde jsem vedoucí subkatedry. Dále mám služby v nemocnici. Pokud si uvědomím den, kdy jdu do práce, tak se přiznám, že mě tíží brzké vstávání. Nejsem ranní ptáče, ale sova. Ráno pomáhám dětem se sbalit do školky a školy, kde je většinou vede manžel. Já přijíždím do nemocnice na sedmou ráno a domů se dostanu až kolem páté odpoledne. Doma mě čeká zajištění běžného chodu domácnosti. Každá žena ví, o čem mluvím. Přesto nesouhlasím úplně s tím, že se říká, aby matka zůstala s dětmi co nejdéle doma. Když máte děti celý den na očích, pak už je tak nesledujete a jste u nich pouze jako dozor fyzicky. Zaměstnané ženy se po práci na své ratolesti těší a tráví každou volnou chvíli společně a věnují se jim intenzivněji. Také izolace od vrstevníků pro děti není dobrá, protože potřebují rozvíjet vazby navzájem mezi sebou.

Jak relaxujete, protože potřebujete také vypnout?

Hlavně s rodinou, kdy se věnuji svým malým dětem a manželovi a nemyslím tím na problémy v práci. Dále pak je to zahrádka, na které pěstuji i zeleninu. Na vyčištění hlavy je výborné kolo, na kterém jezdíme společně s mužem.

Jak se cítíte v televizi? Jste trémistka?

Je to zajímavé být v televizi. Líbí se mi to, protože většina moderátorů je profesionálních a pomáhají mi. Nejraději mám živé rozhovory v přímém přenosu. Předtočené záznamy jsou zrádné v tom, že se sestřihají a kolikrát vyjdou věci, které jsem myslela úplně jinak. Snažím se nepoužívat odborné termíny, když mluvím k laické veřejnosti. Je to docela obtížné.

Se kterým moderátorem máte nejlepší zkušenosti?

Pokud mám jmenovat jen jednoho, tak je to Daniel Stach, který uvádí Hyde Park Civilizace na programu ČT24. Byl vždy výborně připravený a vše měl důsledně nastudované, až jsem se divila, jak úžasnou paměť musí mít. Každý týden má jinou osobnost a překvapuje mě, že v tak krátkých intervalech se mu odborné informace z jednotlivých oborů nepletou.

Jak se hodnotíte osobnostně?

To mám říct o sobě? Děti mi říkají, že jsem hodná. Člověk by měl být v pohodě a zbytečně se nerozčilovat nad záležitostmi, se kterými nic neudělá. Snažím se rychle něco vyřešit bez větších konfliktů, protože nikdy nevíme, jak dlouho na světě zůstaneme a pak by po nás něco zůstalo nevyřešeno. Člověk by měl žít, jako by to byl jeho poslední den v životě. Vážím si života a lidí, protože je to takový pozůstatek z války, kdy jsem viděla, jak lidé umírali na ulici. Denně to také vidím v nemocnici.

Co si myslíte o lécích na depresi?

Těžko říct, nejsem psychiatr. Domnívám se, že antidepresiva v první fázi jsou prospěšná, ale bez další léčby a psychoterapie se to neobejde. Člověk také musí sám chtít se vyléčit a pracovat na sobě a změnit se. Brát léky celý život není úplně to pravé.

Když se na vás dívám, vypadáte moc pěkně. Na závěr by jste mohla prozradit, jak na sebe dbáte?

Ctím přísloví, že nikdo není povinen se dívat na neupravenou ženu. Když se neumíte postarat o sebe, těžko pomůžete druhým. Ženy si mnohdy kupují drahé krémy a nepoužívají je. Pak jim doma stárnou a po záruce je vyhodí. Má rada zní: Kupte si raději levnější kosmetiku a používejte jí pravidelně, nejlépe ráno a večer. Naše tělo si dobře uvědomuje, jak se o něho staráme. Bez pravidelnosti nedosáhnete lepších výsledků v ničem. Dbejte o sebe.

Autor: Ing. Lada Kutějová