Vladimír Remek opět ve Vesmíru

S Vladimírem Remkem jsme si povídali před jeho vystoupením na besedě nadačního fondu Historie dobrodružství v kině Vesmír. A jak se po prvních větách ukázalo, má k Ostravě výjimečný vztah, mnohokrát ji navštívil, žije tady část jeho rodiny a mnoho přátel. Začtěte se do silného příběhu vyprávěného s pokorou, humorem a hlubokým poznáním.

Od Vašeho letu do vesmíru uplynula hodně dlouhá doba, letos to bude 41 let. Člověk toho zažije v životě hodně, časem se vzpomíny obrušují, zůstávají jen silné zážitky. Co Vám utkvělo v paměti z přípravy a samotného letu? Jak jste se vlastně stal kosmonautem?

Nemůžu si už samozřejmě pamatovat všechno. Ale pamatuji si celkovou atmosféru. Aby jste pochopili, jak to tenkrát bylo, musíte se pokusit vžít do té doby, do tehdejší atmosféry, která byla před více než 40 až 50 lety. Moji generaci zasáhly dozvuky války. Byl jsem byl malý kluk který bydlel v Českých Budějovicích až do 4 třídy. Tam jsem chodil do základní školy a viděl Kleť, dominující kopec v širokém okolí a na něm observatoř. A když se mi blížil devátý rok, tak se začalo mluvit o roce 1957 jako o mezinárodním geofyzikálním roku. Já si to dodneška pamatuju, ale nevím už co bylo obsahem. V rámci této atmosféry jsme v rádiu, televizi jsme tehdy neměli, poslouchali diskuse na téma, že by člověk mohl letět do vesmíru.

4. října 1957 byla v Sovětském svazu vypuštěna první umělá družice Sputnik.

To tehdy byla taková událost, že lidem stálo za to vyjít na ulici a dívat se jihozápadním směrem na oblohu, jestli neuvidí letící svítící tečku. Byla to první silná událost, která mně poznamenala. Pak lítala do kosmu další tělesa až přišel rok 1961, to už jsme bydleli v Brně. Do kosmu letěl Gagarin což byla ještě větší bomba. A já jsem si v té době řekl že chci taky. V té době se hodně sovětských i amerických kosmonautů rekrutovalo z pilotů, taky můj táta byl pilot. A to vše mně natolik ovlivnilo, že jsem o tom začal uvažovat. Nejdříve dětsky, později jinošsky, ale pak jsem se rozhodl, že budu pilotem. Měl jsem štěstí, že mně přijali do Košického vyššího letckého učiliště, to už mi bylo 18 let a už jsem chápal, že to nebude tak jednoduché.

V té době už jste pomýšlel na to, že by jste mohl být kosmonautem?

Bylo mi jasné, že Československo nikdy nebude mít vlastní kosmický program a já jsem v té době pochopil, že jestli se má někdo z této země do vesmíru podívat, tak to může být jen díky intenzivní mezinárodní spolupráci. V té době si nikdo nedokázal představit, že by to mohlo být jinak, než se Sovětským svazem, to říkám otevřeně. Když jsem končil učiliště, byl jsem v úvaze střízlivější a přesto jsem stále doufal, že by šance mohla přijít. Neměl jsem pro to žádné objektívní poznatky, bylo to spíš intuitivní. Ale za dva roky jsem měl příležitost ke studiu na vojenské akademii Jurija Gagarina nedaleko od Moskvy, shodou okolností kousek od Hvězdného městečka. Přede mnou tam studovala řada českých letců.

To je pořád k letu do vesmíru dost daleko.

Když už jsem se tam dostal, tak jsem naprosto vědomě napsal do vstupního dotazníku na otázku "Proč chcete studovat tuto akademii?", že chci být připraven jazykově i odborně pro to, kdyby se náhodou dělal nějaký výběr na kosmonauty, že bych se ho rád zúčastnil. Přesně si vybavují, že tenkrát se ten důstojník se mnou loučil slovy "tak ať se vám to splní a jdete rovnou do přípravy". Tenkrát to samozřejmě nemohl vědět. A ono to tak skutečně dopadlo. Absolvoval jsem ji v roce 1976 a ukázalo se, že všechna moje rozhodnutí, která jsem do té doby udělal, byla správná. Asi měsíc po ukončení studia rozhodlo sovětského vedení, že nabízí účast na vesmírném programu Interkosmos členským zemím a v prvním kole že to budou zástupci Československa, Polska a NDR. To bylo vyvrcholení dětského snu a obrovské štěstí.

Asi jste byl, jak se říká, ve správný čas na správném místě.

Postupně se ukázalo, že jsem se trefil do sitace, která se neopakuje tak často. Když jsem se dostal do výcviku, bylo mi 28 let a samozřejmě jsem si myslel, že jsem tak dobrej. Musel jsem mít určité předpoklady, ale postupem let si uvědomuji, že jsem měl zároveň obrovské štěstí, že to byla souhra různých náhod a intuitivních rozhodnutí. Mimochodem, byl jsem první člověk ve vesmíru, který se narodil až po druhé světové válce. Všichni ostatní, kteří do té doby letěli do vesmíru přede mnou, jak rusové tak američani, se narodili do roku 1945.

Přeskočme měsíce tvrdého výcviku. Přichází chvíle, kdy už víte, že poletíte. Bál jste se?

Na to vždycky odpovídám. Ten, kdo z dospělých lidí říká, že nepoznal nikdy strach, tak buďto není normální nebo neříká pravdu. Protože každý normální člověk zažívá v životě různé chvíle, kdy z nejrůznějších důvodů zažívá strach. Má obavy o partnera, o děti, strach ze zkoušky a podobně. Jde o přirozenou lidskou vlastnost. Strach je vlastně instinkt, který nám umožňuje přežít. To není strach o život, to by člověk nemohl lítat, nemůžete trpět nějakou fóbií, ale máte obavy aby vás něco nezaskočilo a samozřejmě vás to nějakým způsobem mobilizuje. Věděl jsem že přede mnou letělo 43 američanů a 43 sovětů. Sovětům, ale zahynuli 4 lidé. To není pravděpodobnost, jen četnost, ale stejně to vypovídá, že každý desátý do té doby zemřel. Zároveň je pravda, že od té poslední smrtelné události před námi uplynulo 7 let. Samozřejmě Vás to napadne, ale nemůže to být dominující. Důležité je, že jste velmi dobře seznámen s konstrukcí rakety a vycvičen.. Můžou se stát okolnosti, které neovlivníte, ale musíte mít vysokou důvěru k celému týmu lidí, kteří let připravovali. Takže mně to samozřejmě napadlo, ale projevovalo se to jako zvýšený puls, adrenalin a to se vystupňovalo až v okamžiku startu a spadlo to okamžikem vzletu.

Popište nám pocity, když se pod vámi zažehnou raketové motory.

Ony se ty motory nezažehávají najednou, že by jste dostal ránu a raketa odletěla jako míček odpálený bejsbolovou holí. Zhruba 5 minut před startem jsou oživovány systémy rakety které mají umožnit, aby se motory vůbec zažehly. To všechno vnímáte, ale ńemůžete s tím nic dělat, protože to běží automaticky podle nějakého algoritmu. Když se motory zažehnou, tak to ani nepostřehnete, to vám řeknou ze země a okamžik vzletu se počítá až od okamžiku rozpojení jakési zástrčky v zásuvce kdy už je raketa nepatrně v pohybu. To říkám laicky. Posádce tohle říká operátor v rádiu. Zhruba 15 sekund předtím, než se raketa odlepí od země, dojde k zážehu motorů a ony nabírají tah. Teprve od té chvíle začnete vnímat, jak loď pomalu nabírá rychlost, začíná stoupat přetížení. Celý proces navedení na oběžnou dráhu trvá asi 530 sekund, to znemená asi 9 minut. A to je strašně dlouhá doba, ale tam už nemáte čas na strach, protože tam sice nemáte aktivní řízení, ale musíte sledovat celou řadu parametrů a očkává se od vás aktivní účast.

Jak dlouho trvá let od startu do doby, kdy se přiblížíte ke stanici na oběžné dráze?

Tehdy to trvalo přibližně 24 hodin, což znamenalo asi 16 obletů. Dnes už je to většinou jen 6-8 hodin. V té době jsme museli po navedení na oběžnou dráhu zaměřit skutečnou dráhu kosmické lodi, poloha stanice byla známá a pak se musely dopočítat paramtery manévrů s lodí tak, aby se za 24 hodin dostala do bezprostřední bezpečné blízkosti stanice.

Kdy jste uviděl poprvé zeměkouli a jak to na vás zapůsobilo?

Zemi jsem uviděl ještě z kosmické lodi. My jsme odstartovali na stínové části zeměkoule a letěli jsme do noci, ze které jsme vylétali někde v prostoru Japonska. To bylo krátce po uvedení na oběžnou dráhu. Ještě jsme byli upoutáni na křesle, když jsem zahlédl výsek povrchu Země. První můj vjem byl vlastně optický klam, protože jsem nevnímal zakulacení povrchu směrem ke mně, ale obráceně. Ale to bylo jen chviličku. Ještě jsem neměl moc času na prohlížení, později už bylo příležitostí víc. Pocity? Fantastický. Dodneska si všechno pamatuju. Měl jsem i docela štěstí, protože jsem za relativně krátký let viděl řadu zajímavých jevů. Například pod námi proletěl do atmosféry meteorit, viděl jsem polární záři, písečnou bouři, oblačnost prosvětlenou blesky, Amazonku jak se vlévá do moře nebo velké kanadské jezera na kterých pukaly ledy.

Asi jsou to nepopsatelné pocity, vidět padající hvězdu z druhé strany ...

Svítící meteorit není žádná padající hvězda, ale nepatrný kousek hmoty který se rozzáří průletem přes atmosféru. A já jsem si uvědomil, jak málo lidí to mělo šanci vidět. Vzpoměl jsem si, jak jsem chodil do školy a pozoroval ty padající hvězdy.

Povídá se, že vaším úkolem bylo, mimo jiné, opravit posádce, která už na orbitální stanici byla, zuby.

Paradoxně okrajová záležitost, ale tato historka všechny ostatní mediálně převážila. Na tehdejší dobu to byl rekordní let, protože na stanici byli kolegové prakticky už tři měsíce. Tenkrát se zkoumalo, jestli může člověk překonat ve vesmíru tři měsíce, protože zhruba tak dlouho trvá než se u lidí vymění krev. Při letech se zjistilo, že zhruba po 14 dnech pobytu v kosmu se začínají v lidském těle tvořit jiná krevní tělíska než na Zemi. Krev měla stejné parametry, ale pro vědce bylo zajímavé zjistit, jestli při návratu na Zemi bude "vyměněná" krev fungovat na Zemi stejně dobře. A to bylo možné poprvé zjistit až s touto posádkou. Proto bylo důležité, aby let dokončili. Kosmonauti na orbitální stanici signalizovali určitou bolest zubů, ještě než jsme my vyletěli. Oba měli dobře prohlídnuté zuby před letem, hledělo se, aby je měli dobře ošetřené. Ale u zubů se při letu, když se mění tlakové poměry, tak sebemenší vzduchová bublinka pod plombou se rozpíná a to může příšerně bolet. Nikdy nemůžete tři měsíce před odletem garantovat, že se nějaký kaz neprojeví. Je něco bolelo a vypadalo to, že je problém pod plombou. Samozřejmě brali nějaké prášky a bylo to pro ně snesitelné.

Takže jste si udělali zubařský kurs.

Na Bajkonuru nám udělali rychlokurs jak identifikovat bolavý zub a jak odvrtat plombu. Do výbavy nám dali vrtačku se souborem nástrojů. Pamatuji si to jako dnes. Gubarev byl takový razantnější než já a když jsme na stanici přiletěli, říká "Koho tady bolí zuby? Máme s sebou vrtačku, můžeme vám pomoct." Romaněnko i Grečko věděli, že žádný z nás není doktor, ale mně tak neznali a já jsem viděl, jak se na mně Grečko podíval s nadějí, že třeba já bych mohl být zubař. Zeptal se mně a já říkám, "no měli jsme takové školení", on na to "jak dlouho" a já "14 dnů" a on "tak to už mně zuby nebolí". Takže operace se nekonala. Naštěstí to přežili na práškách, protože by to bylo spíš mučení než pomoc. Ale kdyby bylo potřeba, tak by zákrok asi podstoupili. Samozřejmě v extrémních případech se dělají extrémní věci.

Byli jste na stanici víc než týden, stýskalo se vám, těšil jste se na návrat?

Když jsme byli tenkrát nahoře, tak mi přišlo líto, že to trvá jen těch zhruba 8 dnů. Když by se tenkrát někdo zeptal, jestli si to nechci prodloužit, určitě bych řekl ano. Zpětně to hodnotím jinak. Splnil se mi klukovský sen, jsem rád, že jsem tam mohl být aspoň tak dlouho. Planetu obletíte zhruba za 90 minut. Je to fenomenální zážitek.

Co vám osobně dal let do vesmíru?

Musím říct, že mně let do vesmíru velmi silně ovlivnil v poznání. Například v tom, že planeta je konečná, má konečný rozměr. To si na Zemi většina lidí vůbec neuvědomuje.

Myslíte, že lidstvo bude hledat způsoby jak osídlit jiné planety?

Vychází to z mé filozofie, že člověk je biologický druh a ten hledá cesty k zachování rodu. U člověka to může znamenat, že může nastat situace, kdy bude třeba přesídlit někam úplně jinam kde bude perspektiva, že lidská civilizace bude zachována. Dneska je to možná ještě fantasmagorie, ale tyhle lety do vesmíru jsou malé krůčky, které nás k tomu můžou přiblížit.

Lidstvo se žene do záhuby, likvidací ekosystému si pod sebou řežeme pomyslnou větev.

Zcela evidentně model fungování civilizace na profitu není ideální. Na škole jsme se učili, že na Zemi jsou necelé dvě miliardy lidí. Za tu dobu se počet lidí ztrojnásobil. Vůbec si neuvědomujeme, že jsme stejně zranitelní jako jakýkoli jiný živočišný druh. Jsme tak rozežraní, že zemědělskou půdu likvidujeme jenom proto, že tam chceme postavit sklady abychom vydělávali peníze. Ale jíst budeme chtít i za padesát let. A my si tuhle krajinu s lehkým srdcem likvidujeme. Abychom se dostali na jiné planety nesmí se lidstvo předtím zahubit.

Věříte, že někde ve vesmíru jsou jiné civilizace?

Myslím, že ano. Věřit můžete čemu chcete a nemusíte nic dokazovat. Z toho jak já chápu vesmír a nekonečno, je možné opakování vhodných podmínek. Z principu se domnívám že vhodné prostředí nebude ve vesmíru úplně běžné, ale proč by se život mohl objevit jen na Zemi a ne taky někde jinde? Já si myslím, že někde existuje život, ale jsem přesvědčen, že ne ve stejné fázi vývoje.

Takže se dostáváme k oblíbeným zeleným postavičkám?

Pokud budou ty bytosti vývojově daleko za námi, tak to pro nás bude výhoda, ale pokud budou s poznáním dál, tak to pro nás může být smůla. Vemte si příklad z historie - naše civilizace například převálcovala Indiány. Podobně můžeme "zvítězit" i nad jinou mimozemskou kulturou, která bude níž vývojově než my. Ale může to být obráceně, a teď bude záležet na nich, jestli oni nás budou chtít nějakým způsobem pozvednout nebo zlikvidovat.

A co konspirační teorie, že kosmonauté občas zahlédnou z rakety nějaké to mimozemské plavidlo. Viděl jste nějaké? Říká se, že letci nebo kosmonauti mají zakázáno mluvit o tom, že se setkali s něčím nevysvětlitelným.

Tak o tom já nic nevím, já jsem nikdy neměl nic podobného zakázané. Samozřejmě v průběhu letu se můžou vyskytnout nějaké jevy, které v tom okamžiku nemusí být vysvětlitelné. Nejhorší je vysvětlování nějaké doměnky. Já jsem se nahoře setkal s celou řadou jevů, které mi hned na první pohled nebyly jasné. Například - když se kosmická loď montuje, ulpí na ni částečky prachu. A když se tato loď dostala do kosmického prostoru, tak se všechny částečky prachu uvolní. Pokud na ně dopadá pod určitým úhlem sluneční paprsek, jeví se vám jako zářící bod a vaše oko není schopno určit k tomuto bodu vzdálenost. Naše oči na to nejsou stavěné a vy nevnímáte jestli to je hvězda na obzoru nebo je to malinká částečka nekde blízko vás. A teď si představte, že uvidíte jakoby hvězdu a nejednou zjistíte, že ona se pohybuje s vámi. To je iluze jako hrom. Georgij Grečko se ze mně pokoušel udělat srandu, že s námi letí mimozemšťani a já to v první chvíli neuměl posoudit. Protože na orbitu byla posádka už skoro tři měsíce, my jsme samozřejmě měli za úkol pozorovat, jestli nemají nějaké psychické potíže. Ale pak jsem si všiml, jak mu cukají koutky úst když si ze mně snaží dělat srandu. Zkrátka a dobře to jsou iluze, kterým je snadné podlehnout. Já samozřejmě nevím, co kdy kde kdo viděl.
Před deseti lety jsem v Praze organizoval kongres astronautů a kosmonautů. Bylo tam asi padesát mých kolegů a já jsem se tam zaptal: "Nepochybuji o tom, že všichni čelíte stejným otázkám jako já, musím na každém setkání odpovídat jestli jsou jiné civilizace, UFO a takové věci, tak se ptám, je mezi vámi někdo, kdo viděl něco mimozemského při kosmickém letu nebo při létání?" Všichni se začali smát, ale nikdo se nepřihlásil. Většinou se tyto jevy opírají o nesprávně pochopené pozorování. Takže já nevím o tom, že by někdo něco podobného zpozoroval, ani nevím o tom, že by o tom bylo zakázáno hovořit.

Nějaký vtípek z vesmíru nemáte?

Tak to jednou z kosmické stanice ohlásili na Zemi do řídícího střediska, že je navštívili mimozemšťani. V kosmickém středisku byli samozřejmě zvědavi jak vypadají. A kosmonauti hlásili. Chlapi jsou jako my, jen ženy mají prsa na zádech. Ze sluchátek se ozvalo "to musí být blbý při kojení".A kosmonauti na to, to nevíme, při kojení jsme je neviděli, zato jsme si výborně zatancovali.

Když už jsme u těch mimozemských civilizací, tak ještě jeden košilatý:

Jednou kosmonauti přistáli na Venuši. Zkoumali tamní povrch a zjistili, že tam žijí myslící bytosti, které nám jsou velmi podobné. Kosmonauti byli už dlouho odlouční od žen, když jeden potkal při výpravě krásnou Venušanku která přelévala něco ze zkumavky do zkumavky. On říká: " co to děláš?" Ona odpovídá: "dělám děti". On na to: " to my na Zemi děláme děti úplně jinak". Venušanka projevila přání, že by teda chtěla vědět, jak to u nás děláme. Tak ji to samozřejmě ukázal a když skončil, tak se ho Venušanka ptá: "a kde jsou děti?" "To to musíš počkat 9 měsíců a pak se uvidí", odpovídá. A ona na to:"...a proč jsi toho tak bzry nechal?"

Kdy jste naposledy pilotoval?

Bylo to vloni v září, žena mi zaplatila půlhodinový let na L-29 Delfín a tak jsem zjistil, že s tím ještě vládnu.

Za těch padesát let musí být v technice obrovský rozdíl?

V kosmonautice se to vůbec nedá srovnat, ale L-29 Delfín je stejný, jako byl tenkrát když jsem na něm začal lítat v roce 1967. To je už padesát let.

Za rozhovor děkuje Josef Bordovský

Příbuzné články