Násilí na ženách: obětí může být vaše kamarádka, kolegyně, ale i Vy!

S některou z forem násilí ze strany muže (nejčastěji partnera) se setkalo až 35 % žen! Pokud bychom zahrnuli sexuální obtěžování, bylo by číslo ještě vyšší. Domácí násilí může vygradovat až do takových rozměrů, že jeho důsledkem může oběť přijít o život. Takových případů jsou v Česku desítky ročně. Pravděpodobně by číslo nemuselo být tak vysoké, kdyby tyto ženy zachytily varovné signály již v zárodku rozvoje domácího násilí a stanovily včas meze v tom, jak se k nim může partner chovat a pokud by se v pokročilejších fázích odvážily někomu svěřit s tím, co se u nich doma děje a začaly by hledat pomoc.

Nepříznivě ovlivňuje situaci domácího násilí i pandemie COVID-19. Především v jejích počátcích byli partneři většinu času doma spolu, což dávalo větší prostor pro násilí a sociální izolace poskytovala pachatelům pocit větší nedotknutelnost a ženám to znesnadnilo možnost se s případným problémem svěřit. Organizace zabývající se poradenstvím a krizovými telefonáty s obětmi domácího násilí zaznamenaly v době pandemie až 60% nárůst zájmu o jejich služby. Proto bychom rádi v rámci mezinárodního dne násilí na ženách toto téma otevřeli, nastínili, jaké jsou možnosti řešení, ale také se podívali na to, jak poznat, že je v ohrožení někdo blízký.

Jaké jsou varovné signály a jak se k nim postavit?

Často to začíná nenápadně zdánlivými malichernostmi, kterým ženy nevěnují pozornost, často si to dávají za vinu tomu, že má partner nějaké „horší období“, že je jen trošku protivný a nevrlý. Projevy se ale plíživě stávají nepřípustnými, překračující hranice zacházení s osobou, kterou muž miluje.

V začátku se může jednat o kontrolování, sledování, ponižování, zesměšňování nebo omezování. Některé ženy to sice zarazí, ale často tomu nevěnují patřičnou pozornost, přitom právě již tohle je chvíle, kdy je třeba si o nevhodném chování (byť může mít do násilí v očích některých žen velmi daleko), promluvit a stanovit si hranice. Pokud se sebou necháte zacházet způsobem, který se vám nelíbí, nejen že si vás začne váš partner méně vážit, ale budete si méně vážit i sama sebe, což ještě podporuje prohloubení takového chování a podporuje následné vážnější projevy domácího násilí. Zamyslete se tedy nad tím, zda to, jak se k vám váš partner chová odpovídá tomu, jak se chová muž k ženě, kterou miluje a které si váží.

Jak poznám domácí násilí?

  • Často začíná plíživě a nenápadně – může se jednat o kontrolování, sledování, ponižování, zesměšňování nebo omezování. V této fázi tomu málokterá oběť věnuje větší pozornost. Problémem ale je, že pokud si oběť hned v začátku nenastaví hranice a nechá incidenty opakovat a stupňovat, stává se následné řešení situace a ukončení násilnického vztahu mnohem složitějším.
  • Typické charakteristiky domácího násilí: opakování, dlouhodobost, stupňování (zvyšování frekvence a závažnější formy), odehrává se v soukromí a partner se na veřejnosti chová úplně jinak, oběť má často pocit viny, že si za to může sama, agresor využívá moci nad svou obětí
  • Opakuje se cyklus období klidu, napětí, útok a následná projevovaná lítost násilníka směřující k usmíření, typické jsou sliby, že už se takové chování nebude opakovat.
  • Oběť má často tendenci činy partnera/násilníka vnitřně omlouvat, hledá si výmluvy a vysvětlení pro své okolí, a to nejen ze strachu, ale také kvůli pocitu, že je oběť na násilníkovi závislá.

Jak konkrétně může vypadat cyklus průběhu domácího násilí?

Podívejme se na zkušenost Radky, která byla obětí domácího násilí. Od počátečních varovných signálů k úplnému vymanění uběhly dva roky. Radka se s námi podělila o to, jak v těch pokročilých fázích domácího násilí probíhaly jednotlivé etapy.

Byl to neskutečný kolotoč. Člověk nikdy nevěděl, co čekat… Sama zpětně nechápu, jak jsem to mohla tak dlouho trpět. Ale ty začátky byly prostě… Nikdy by mě nenapadlo, že se z toho může stát něco tak hrozného.

Začala jsem v nové práci, předtím jsem vždy pracovala z domu, ale teď jsem dostala skvělou nabídku. Partner z toho nebyl úplně nadšený, ale nenechala jsem si to vymluvit. Právě po nástupu začal být takový nevrlý, ponižoval mě, dokonce řekl, že mě stejně vyhodí, až zjistí, že nejsem tak schopná, jak se tvářím, to vím, že jsem se poprvé zarazila. Nechtěla jsem ho ale ještě více naštvat. Říkala jsem si, že ho to zase přejde, že si zvykne, že má prostě horší období. Místo toho jsem si ale postupně zvykala já.

Přicházelo horší a horší ponižování, to bylo skoro na denním pořádku. To už se mi nelíbilo, občas jsem se ohradila. Jednou jsem mu to vrátila s výtkou k jeho pracovním schopnostem. On mi to vrátil také. Fackou. Tak jsem si řekla, že jsem to asi přehnala. A udělala mu večeři jako omluvu. Bohužel se mi těžko mluví o tom všem, co bylo potom. Zatím to zpracovávám. Ale bylo to opravdu strašné, jako noční můra. A já jsem se cítila opravdu bezmocně, jak bych mohla oponovat někomu jako je on? A jak by mi mohl někdo věřit, že je zrovna on něčeho takového schopný?

Pokud ten průběh ale shrnu, dost se to opakovalo. Vždycky jsem cítila takové dusno, už jsem poznala na atmosféře, že je zle. Kritizoval vše, co jsem udělala, i když jsem se fakt snažila nedělat něco špatně. Často se mi vysmíval, někdy mi dokonce vyhrožoval, že mi třeba vezme klíče od auta, abych nemohla do práce. To se tak nějak sbíralo… Potom ale nastávaly i fyzické útoky, ujely mu vždycky nervy. Dal mi facku, silně do mě strčil, nebo mě shodil na zem. Jednou se mě dokonce pokusil znásilnit. Bylo to strašné. Po tom všem jsem se začala vždy balit, chtěla jsem jít k rodičům nebo ke kamarádce a byla jsem přesvědčena, že domů se nikdy nevrátím. Když mě viděl, že si balím věci a myslím to vážně, úplně otočil. Omlouval se, sliboval, že už se to nestane, někdy dokonce brečel, prosil mě na kolenou a opakoval, jak moc mě miluje. Tyto okamžiky mě naplňovaly nadějí, že to bude zase všechno dobré. Bohužel nikdy nebylo.

Toto kolečko se muselo odehrát několikrát, abych načerpala odvahu a sílu něco s tím dělat. Nejvíce mi pomohli na lince bezpečí a poté i policisté, a teď mi nejvíce pomáhají sezení s mou paní psycholožkou, se kterou mohu vše otevřeně probrat a pracujeme na tom, aby se mé sebevědomí a důvěra k mužům vrátila tam, kde byly před lety, a abych překonala své obavy, které stále v malé míře mám.“

Jaké podoby může domácí násilí mít?

Nejčastěji se nám vybaví násilí fyzického charakteru, jako jsou facky, rány pěstí, uhození různými předměty a mnoho dalších. Do (nejen) domácího násilí však patří také například psychické násilí, tedy různé typy zastrašování, výhružky, omezování a přílišná kontrola oběti, nadávky a různé formy zesměšňování a svádění viny na oběť. Patří zde i různé formy vydírání a vyhrožování, ke kterému mohou být využívány i třetí osoby (nejčastěji děti).

Mezi další formy domácího násilí patří i násilí sociálního a ekonomického rázu, to může zahrnovat zakazování návštěv nebo odrazování návštěv, aby příště nepřišly, zakazování telefonování, používání telefonu, televize nebo jiných spotřebičů, obecně se jedná o snahy izolovat oběť od vnějšího světa. Z domácího násilí ekonomického charakteru můžeme zmínit zamezování přístupu k financím či nucení k přepisu nemovitostí na partnera/násilníka. Do násilí na ženách spadá také násilí sexuálního rázu, tedy nucení k sexuálním praktikám, které oběti nejsou příjemné nebo znásilnění.

Pravděpodobně jsem také obětí, co mám dělat?

Máte možnost kontaktovat některé z linek důvěry (jejich seznam i s kontakty naleznete na konci článku) nebo konzultace s psychologem. Dobrou volbou je také Linka pomoci obětem kriminality a domácího násilí, která funguje nonstop a pracovníci si poradí i s tím, pokud máte podezření na domácí násilí u kamarádky nebo známé. Pokud je ovšem domácí násilí v pokročilém stadiu a necítíte se doma v bezpečí, je na zvážení také kontaktování Policie ČR.

Krizový plán

Je-li vaše situace vážná a jste si vědoma, že ji musíte začít řešit, je dobré mít na paměti kroky krizového plánu:

  1. Svěřte se člověku, kterému můžete věřit s tím, co se odehrává
  2. Schovávejte si důkazy o domácím násilí (fotografie zranění, poničených věcí, chomáče vlasů nebo roztrhané oblečení)
  3. Naplánujte si možný útěk – v co nejbezpečnější dobu, co nejbezpečnějším způsobem
  4. Mějte u sebe kontaktní údaje na místa, kde vám pomohou (příbuzní, azylové domy, krizové linky, linky bezpečí)
  5. Uschovejte si nejdůležitější osobní věci a dokumenty u někoho, komu věříte (lékařské zprávy, peníze, doklady, oblečení, oddací list, rodné listy dětí, důležité smlouvy)
  6. V případě, že po některém z útoků musíte navštívit pohotovost či lékaře, svěřte se lékaři s tím, co se stalo a poproste o dokumentaci
  7. V případě nebezpečí neváhejte zavolat o pomoc Policii ČR (158, 156, 112), děti v průběhu takového útoku neberte do náručí, tam by bylo ještě zranitelnější
  8. Pokud jste v průběhu hovoru s policií napadena, nechte telefon vyvěšený, křičte nebo nahlas popisujte, co se děje
  9. Domluvte si (nejlépe se sousedy) signály, při kterých poznají, že jste v nebezpečí a potřebujete, aby zavolali policii (může to být rozsvícení světla nebo nějaký zvukový signál)
  10. Po útoku neuklízejte, poničené a posunuté věci budou sloužit jako důkazy
  11. Po příjezdu policie je nejvhodnější odejít s nimi do jiného pokoje, abyste mohla bez přerušování a vlivu násilníka říct, co se stalo
  12. Neodmítejte podrobení se lékařskému vyšetření
  13. Nebojte se policistů ptát: Z jaké přijeli služebny? Jaké jsou jejich jména? Co se bude dneska dít? Co se bude dít zítra? Kdy bude zadržený propuštěn? A jakou ochranu budete mít?

Jak pracovat s dětmi?

 V řešení domácího násilí myslete i na děti, nevyplatí se před nimi tento problém tajit, dříve či později se mohou stát svědky nehezké situace, proto je lepší, když jim dáte instrukce předem. Vysvětlete jim, co se děje, řekněte jim, že pracujete na tom, abyste byli brzy všichni v bezpečí a zdůrazněte jim, že celá tato situace není jejich vinou. Vysvětlete jim, že pokud se násilí bude opakovat, je naprosto stěžejní, aby se ony ukryly do bezpečí, že se nevyplatí, aby vás přišly chránit. Vyhraďte pro ně místnost, kde se mohou ukrýt, případně jim řekněte, aby šli k sousedům, kde pak mohou společně přivolat pomoc.

Odstěhuji se od násilníka, mám vyhráno?

Často si oběti myslí, že odstěhováním se od násilníka se problém vyřeší a zůstane jen nehezká vzpomínka, která brzy vybledne. Jak jste mohli vidět i v příběhu Radky, bohužel to není tak jednoduché, vyrovnání se s takovými zážitky a zkušenostmi je proces, to by se nemělo podceňovat a přicházející negativní či ambivalentní pocity po odloučení od partnera by se neměly potlačovat.

Může přijít strach ze všech mužů, mohou přijít atypické reakce na některé chování jiných lidí, můžete mít obavy, že vás váš partner/násilník vyhledá a ublíží vám nebo dětem. Dostavit se mohou také myšlenky o tom, zda jste udělala dobře, jestli jste to nepřehnala. V průběhu domácího násilí se u žen může vytvořit těžké trauma, které v nich zanechává dlouhodobé následky. Proto zvažte návštěvu psychologa, který vám vytvoří bezpečné prostředí, kde můžete své pocity a myšlenky sdílet a pracovat na strategiích, jak se se svými zážitky vyrovnat, aby vás nadále negativně neovlivňovaly.

V případě objednání konzultace na www.mojra.cz uveďte do pole slevový kupon „PROGRAM“ a okamžitě získáte slevu 5 % na všechny typy konzultací s našimi psychology.

(sd, Zdroj: Mojra.cz)

Příbuzné články